Uložení knihovny a její historie po Alšově smrti

Osobní knihovna Mikoláše Alše (1852-1913) je v současné době umístěna v depozitáři knihovny Památníku národního písemnictví v Praze v tzv. hájence v oboře Hvězda na Bílé Hoře. Zde je uchovávána již několik desítek let a její historie je spojena s historií jedné části Památníku národního písemnictví, Muzea Aloise Jiráska.

Muzeum Aloise Jiráska bylo zřízeno v roce 1951 pod vedením Památníku národního písemnictví (dále jen PNP) v nově zrekonstruovaném letohrádku Hvězda. V roce 1967 bylo Muzeum rozšířeno o expozici Mikoláše Alše díky velkorysému daru Alšovy rodiny Československému státu, který obsahoval v podstatě veškerou Alšovu pozůstalost; krom několika set výtvarných děl, rozsáhlé písemné pozůstalosti, nábytku a osobních předmětů také osobní Alšovu knihovnu. Muzeum Aloise  Jiráska a Mikoláše Alše s expozicemi „Národní kulturní památka Bílá hora" (z roku 1966) a „Mikoláš Aleš" (z roku 1967) bylo veřejnosti přístupné do roku 1996, kdy bylo přistoupeno k rekonstrukci celého objektu. Po rekonstrukci, která skončila v roce 2000, již nebylo Muzeum znovu obnoveno a prostor je dnes využíván PNP pro výstavní účely.

Již v roce 1951 byla k Muzeu Aloise Jiráska přičleněna spolu s budovami nacházejícími se v areálu Hvězda i císařská kuchyně (tzv. „hájenka"). V hájence byly zřízeny expozice pracoven Aloise Jiráska a Mikoláše Alše a depozitář knihovních celků z pozůstalosti obou umělců. V letech 1968 až 1970 byla hájenka poprvé rekonstruována. V roce 2005, po další rekonstrukci, byla v hájence otevřena pro veřejnost studovna knihovny PNP. Nalézá se zde expozice o životě a díle Jiřího Karáska ze Lvovic, jeho knihovna a další knihovní celky, mezi nimiž také knihovna Mikoláše Alše. Knihovna Aloise Jiráska se dnes nachází i s expozicí jeho pracovny v depozitáři PNP ve Starých Hradech.

Po smrti Mikoláše Alše v roce 1913 knihovna zůstala v majetku Alšovy dcery Maryny (1882 - 1973), v domácnosti, kterou sdílela se svým manželem, Emanuelem Svobodou (1883-1967), přednostou hospodářského odbodu pražského magistrátu, obdivovatelem a znalcem Alšova díla a jeho životopiscem (to také vysvětluje fakt, že velké množství knih Alšovy knihovny obsahuje Svobodovo exlibris). V roce 1957 manželé Svobodovi darovali Alšovu osobní knihovnu, čítající okolo tisíce svazků[1] Památníku národního písemnictví. „Knihovní celek Mikoláše Alše" ve fondu PNP však čítá podle Průvodce po fondech PNP (knihovní celky 1953-1997) z roku 1997 celkem 2.192 svazků. Pro účely zkoumání Alšovy původní osobní knihovny[2], kterou za svého života používal a která může dokládat Alšovy zájmy i inspiraci pro výtvarnou tvorbu, bylo nutno přistoupit k rekonstrukci této původní knihovny, tj. vyexcerpovat z tohoto knihovního fondu svazky Alšovy původní knihovny podle přírůstkového seznamu[3]. Základem knihovního celku M. Alše je tedy původní osobní knihovna doplňovaná publikovanými prameny týkající se Alšovy osobnosti, jeho práce a života. Vznikl tak „tématický" fond obsahující osobní knihovnu a ojedinělý soubor literatury tématicky se vztahující k jejímu majiteli.  

Rekonstrukce osobní knihovny

Před popisem knihovny je nejprve třeba osvětlit množinu svazků, které byly při rekonstrukci osobní knihovny Mikoláše Alše jež bylo nutno brát v úvahu. Protože neexistoval soupis původní osobní knihovny M.Alše, bylo třeba pomocí přírůstkového seznamu knihovny PNP svazky původní Alšovy knihovny dohledat. Tento seznam, který se stal nejdůležitějším pramenem při práci s osobní knihovnou M.Alše, však zdaleka neobsahuje pouze knihovnu M.Alše ani není jejím soupisem. Jedná se o interní dokument knihovny PNP, v němž se promítly všechny přírůstky do fondu tj. svazky, které knihovna získala darem, koupí či jiným způsobem v šedesátých letech a které byly zapisovány pod přírůstková čísla,

Analýzou tohoto třísvazkového přírůstkového seznamu, který čítá celkem 14.613 knihovních položek, se ukázalo, že v sobě tento seznam zahrnuje fond knihovny Aloise Jiráska, knihovní fond knihovny Mikoláše Alše, pozůstalostní knihovní fond Emanuela Svobody  (získaný  Památníkem po Svobodově smrti) a knihy a časopisy, které s těmito fondy nemají nic společného, které však přibyly do fondu v té době. 

První svazek tohoto seznamu (přírůstkové číslo 1 - 4.215) obsahuje pod signaturou uvozenou písmeny „AJ" fond Knihovny Aloise Jiráska (11.100 sv.). Tento fond v sobě zahrnuje knihy, které byly získány z osobní knihovny Aloise Jiráska, dále knihy shromažďované v rámci tohoto fondu, které prezentují jeho dílo a publikace věnované Jiráskovu životu, dílu, vlivu či jsou spojené s jeho osobou (vydané za života a především po jeho Jiráskově smrti). U dokumentů získaných z Jiráskovy původní osobní knihovny je připsáno v místě popisujícím způsob získání dokumentu: „Z pozůstalosti Aloise Jiráska". V poznámce je u jednotlivých svazků uveden výskyt věnování (často jsou věnování rozepsána) a poznámek v knihách (tyto již nejsou nerozepsány).

Ve druhém svazku (přír.č. 4.216 - 10.826) jsou od přírůstkového čísla 7.625 zapsány svazky označené jako „Z pozůstalosti dr. Emanuela Svobody" (signatura uvozená písmenem „S"). Mimo jiné se zde nachází velké množství publikací o Alšovi, jeho životě a jeho tvorbě - Svoboda udržoval tradici Alšova díla a sám publikoval díla o něm. Seznam knih označených jako pozůstalost E. Svobody (v tomto svazku 1380 přírůstkových čísel) byl prostudován, neboť není možno zcela určitě říci, zda Svoboda nepojal některé knihy z původní osobní knihovny M.A. do své knihovny a nebyly předány do PNP s jeho pozůstalostí, oba fondy si mohly být po Alšově smrti velmi blízké, Svoboda mohl dokonce spojit svou a Alšovu knihovnu do jednoho celku. Velké množství knih, které jsme při rekonstrukci označili za svazky původní osobní knihovny M.Alše totiž obsahuje vedle exlibris M.A. exlibris také E.Svobody (a to doslova vedle sebe). Již podle toho, že knihy popsané jako „Z pozůstalosti M.Alše" obsahují často exlibris také Emanuela Svobody, si však troufáme tvrdit, že Alšova dcera Maryna před předáním knihovny do fondu PNP pečlivě vybrala z domácí knihovny knihy osobní knihovny svého otce.[4] Přesto byly v přírůstkovém seznamu knihy, časopisy a další tisky v seznamu přiřčené „pozůstalosti E.Svobody" prozkoumány co do roku svého vydání. Zcela mimo zájem byly vyloučeny publikace vydané po Alšově smrti, které tvoří ve Svobodově osobní knihovně, v přírůstkovém seznamu zachycené, většinu. Malé množství publikací vydaných před r. 1913, tj. před Alšovým úmrtím bylo zváženo dle svého obsahu, nebyly však považovány za prvořadé (byl pořízen soupis signatur těchto dokumentů pro případné další zkoumání). Je však také velmi pravděpodobné, že si Svoboda mohl sám starší publikace koupit či je získat po rodičích.

Od přírůstkového čísla 8521 se objevují dokumenty, označené jako „Z pozůstalosti Mikoláše Alše". Díky pečlivosti pracovníka zapisujícího přírůstky jsou zachycena nejen data získání, ale také výskyt věnování a podpisu M. Alše (nerozepsány). Bohužel, vpisky a kresby již zaznamenány nejsou. Osobní knihovnu ve fondu knihovny Mikoláše Alše označeném signaturami uvozenými písmeny „MA" doplňují publikace věnované Alšovu životu a dílu, které knihovna průběžně nakupovala a které byly vydány za Alšova života a především po jeho smrti. Vedle těchto přírůstků jsou ve druhém svazku přírůstkového seznamu zaneseny i další publikace vztahujíc se k Jiráskovi (jak byl průběžně budován tématický fond A.Jiráska) a publikace koupené či darované PNP a nevztahující se ani k osobě Jiráska ani k osobě Alše. Tyto přírůstky byly zběžně také prozkoumány, neboť je zde možnost, že byly z antikvariátu nebo od dalších potomků zakoupeny do fondu PNP svazky označené podpisem nebo exlibris M.Alše. Tyto svazky byly opět zkoumány s ohledem na datum vydání a tématiku publikace. Svazků vydaných před rokem 1913 bylo minimum, jednalo se především o časopisy, které, jak se můžeme domnívat, pořídila knihovna PNP do svého fondu cíleně pro kontinuitu časopisů 19.století. 

Ve třetím svazku přírůstkového seznamu (přír.č. 10.827-14.613) fond se signaturou „M.A...." již zcela dominuje. Bohužel, další pracovník knihovny již příliš pečlivý nebyl, záznamy o přírůstcích občas nejsou čitelné a není udán způsob získání publikace. Není tedy jisté, zda se v tomto třetím svazku přírůstkového seznamu  nenalézají neoznačené svazky, které mohly být získány později od Alšových potomků či zakoupeny v antikvariátu.. Nelze tedy možno stoprocentně vyloučit, že se zde objevují jednotlivé Alšovy později získané knihy. Pod přír. č. 13.903 je např. zapsáno „Všeslovanské čtení z r.1850", které bylo dle přípisku zakoupeno v antikvariátě a u něhož je připsáno „Kresby tužkou od Alše" a dále dva přírůstky označené jako „zlomky kalendářů pravděpodobně z let 1878 a 1913", které byly dle přípisku získány v červnu 1971, není zde uveden způsob získání, pouze přípis, že obsahují „Alšovy ilustrace". Je tedy štěstí, že se ke konci tohoto svazku přír.seznamu opět objevují poznámky o výskytu individualizovaných prvků.       

Pro rekonstrukci původní osobní knihovny bylo vzato jako směrodatné označení knih „Z pozůstalosti M.Alše". Knihy, které jsou takto označeny v přírůstkovém seznamu, byly „de viso" prohlédnuty, individualizované svazky vybrány a významné památky na jejich majitele zaznamenány v seznamu, který byl sestaven z doplněných záznamů převzatých z přírůstkového seznamu. U nejvýznamnějších prvků (především u kreseb, vpisků a věnování) byly pořízeny digitální kopie, u prvků s častějším výskytem (exlibris, podpisy) byly vybrány příklady, ostatní výskyty byly zachyceny v seznamu. Bylo takto prohlédnuto a zpracováno 975 knihovních jednotek, z nichž 170 bylo vybráno k pořízení digitálních fotografií.

Knihy z pozůstalosti M. Alše jsou v podstatě seskupeny volně podle tématiky. Mgr. Marcela Maňáková, která pracovala v PN v době, kdy byla knihovna do Muzea A.Jiráska a M.Alše darována, uvedla, že Maryna Alšová pravděpodobně vypracovala seznam, ve kterém knihy byly řazeny tak, jak je měl Mikoláš Aleš doma ve své knihovně. A tak byly zaneseny pravděpodobně také do přírůstkového seznamu. V některých časopisech a několika knihách knihovny se nalézají lístečky psané  Marynou Alšovou-Svobodovou upozorňující na Alšovy ilustrace ve svazku publikované.

Aby bylo možno fond zanesený ve výše zmiňovaném přírůstkovém seznamu po nové rekonstrukci hájenky v 90.letech sestavit a zprovoznit, byl postaven na regály dle přírůstkových čísel, tedy bez ohledu na původní fondy, mezi knihami původní osobní knihovny M.Alše stojí např. knihy z 60.let 20.stol. Fond osobní knihovny M.Alše tedy nebyl fyzicky oddělen a nebyl pořízen samostatný soupis tohoto osobního fondu. Malé množství knih ještě dnes není dosud na místě. Podle správce depozitáře Luboše Pechy některé knihy zůstaly dosud v depozitáři PNP ve Starých Hradech v expozici pracovny Aloise Jiráska.

Vztah Mikoláše Alše ke knihovně a obsah knihovny

Mikoláš Aleš shromáždil poměrně rozsáhlou knihovnu, která byla jeho pýchou a láskou a v níž se odráží jeho zájmy i profese. Knihy byly pro Alše radostí i chloubou, věděl, kde která kniha je v jeho knihovně umístěna a při rozhovoru sáhl vždy s jistotou po té knize, z níž chtěl citovat nebo o ní byla řeč. Podle E. Svobody Aleš miloval kroniky a znal nejen kroniky české, ale i např. ruskou kroniku Nestorovu. Horlivě četl dějiny Palackého, znal historii Slovanských kmenů, lidovou a umělou poesii. Citoval nazpaměť básně Kolárovy, Máchovy, Čelakovského, Erbenovy, Vrchlického, Čechovy, Lermontovovy, Puškinovy, Petöffiho, Longfellovy, Schillerovy i Goetheho. Byly mu blízké zejména básně obsahu vlasteneckého nebo básně bohatýrské. Z paměti znal Kolárův Předzpěv „Slávy dcery", rovněž  Máchův „Máj", jenž jako i další básně citoval. Pro dokonalé zvládnutí věcí do sebemenších detailů v oblastech, které ho zajímaly, byl vyhledáván umělci a spisovateli s žádostí o radu a pomoc. Dokonale znal od nejstarších dob erby, kroje, zbraně českého národa i jiných slovanských národů. Sám Jirásek se na něho ve svých dopisech obracel, aby „oblékl" jeho románové postavy husitů, rytířů, prostých lidí. L. Hlaváček cituje Alše z dopisu Marině 31.července 1877: „Musím mnohé ještě dohánět, a co takým vlohám, jako jsou moje nutné jest, vždyť jsem zvolil ten nejtěžší obor, totiž historický, a ten vyžaduje velké studie." [5] Měl-li vyobrazit věrně výjev z národních dějin, se zaujetím se dal do studia soudobých archeologických pramenů, aby jeho dílo bylo co nejvěrnější známé skutečnosti.

Knihu měl Aleš ve velké vážnosti i po formální stránce. Velké množství knih v jeho knihovně je vázáno do pevných desek a v kalendářích jsou seznamy knih, které bylo třeba donést ke knihaři. Většinu knih, ač existenčně se mu nikdy blahobytně nevedlo, si, jak píše Svoboda, kupoval sám. [6]

Knihy Alšovy knihovny jsou téměř vždy označeny Alšovým exlibris (povětšinou vlepeným exlibris s vyobrazením pohanského bůžka a nadepsané TRIBOG s vlastnickým přípiskem „EX LIBRIS M. Aleš 1907"[7] tištěném na tenkém nazelenalém papíře, či několika ručně kreslenými exlibris provedenými přímo na předsádku knihy), několika textovými označeními „Z knih" či „Z kněh Mikoláše Alše", často s Alšovým podpisem s datem získání knihy. V několika případech se objevuje razítko M.A., ve větším výskytu potom razítko připomínající razítko školní, MIKOLÁŠ ALEŠ. Tyto knihy jsou psány v češtině, němčině, latině (starší zděděné po rodičích), jsou zde také publikace v polštině, angličtině a maďarštině. Svoboda uvádí, že se Aleš pomocí slovníků snažil vystihnout i smysl obsahu, neboť: „Alšova snaha vniknouti v bezprostřední podání a náladu knihy vedla jej ke snaze ovládnouti alespoň začátky řečí tak, aby mohl čísti knihu v původním jazyce a pomocí slovníku smyslu vystihnouti." Zahraniční knihy četl především ještě v době svého mládí z nedostatku překladů v němčině. Azbuku znal Aleš dokonale, pronikl i do srbštiny, učil se také polsky. Aleš angličtinu příliš neovládal, přesto uvítal, když mu američtí přátelé, kteří také v Chicagu založili k jeho poctě spolek česko-amerických malířů „Mikoláš Aleš", zasílali knihy o Indiánech (v knihovně se nachází  již zmíněný svazek Indians of The Southwest G.A. Dorseye vydaný v Santa Fé v roce 1903).

Zmiňujeme-li jazykové hledisko Alšovy knihovny, je na místě nevynechat jazykové slovníky a učebnice, které se ve fondu nacházejí. Náleží mezi ně Nímet és magyar szólára: Wörterbuch der deutschen und ungarischen Sprache (Pest, 1860); Erster Unterricht in der ungarischen Sprache Johanesse Hammerschmidta (Güns, 1836) který obsahuje razítko M.A. a vypsaná slovíčka na předsádce; publikace nazvaná Do you speak English? Nein! (Hamburk, 1888?); Rusky snadno a rychle F. Vymazala (Praha, 1896) a od téhož autora Polsky snadno a rychle (taktéž) a Latinsky snadno a rychle (Praha, 1898). Je třeba zde zmínit také příručku Italien praktisches Handbuch für Reisende E. J. Jonase (Berlin, 1876), kterou patrně Aleš zakoupil k cestě do Itálie, kam byli v roce 1879 společně s Františkem Ženíškem posláni, aby se seznámili s technikou tempery a fresky před započetím výzdoby foyeru budovy Národního divadla a která obsahuje Alšovy vpisky týkající se dopravního spojení a výdajů. Do „příruční" části „studijní literatury" Alšovy knihovny spadají i slovníky a  encyklopedie, zejména Universal- Lexicon H. Jakobiho (Wien, 1874), Slovník naučný F.L. Riegra (Praha,1887) a dvanáct svazků Pierers konverstaions-lexikon, který vycházel v letech 1888 - 1893 v Berlíně a Stuttgartu.

V knihovně je kromě Alšových knih několik školních knih, které sdíleli bratři Alšovi (s mnohými drobnými kresbami), několik knih po Alšovu bratru Janovi, tři knihy věnované Maryně Alšové a několik knih po Alšových rodičích (knihy vydané v 17. a 18. a v první polovině 19.století). Jedná se o náboženskou literaturu - kancionály, bible, modlitební knihy: Smutná paušť opuštěného pána Ježíše při hořském umučení k autrpnému vzdychání...L. Fabricia (Praha, 1760),  Conspectus historiae Hungariae...J. Severina (Bez, 1778), Missale romaneem - Ex decreto Sacrosancti consilii...( Antverpiae, 1627), Lutherischer Scrupulant J. Krause (Prag, 1714), Práva městská království českého (1576), Busbequius: Epistulae ad Rudolphum II. Imperatorem anno 1682 (bez tit.listu), je zde také ručně psaná knížka Modlitby pro každého pravokatolického křesťana (1806), modlitby z roku 1816 taktéž ručně psané, Modlitba páně neb Otče náš (Praha, 1721), Kněz řádu sv. Benedikta kláštera Břevnovského (Praha, 1777), Lutherova Biblia, das ist: die ganze göttliche Heilige Schrift (Büdigen, 1740), Praxis pietatis J.A. Komenského (Praha, 1786), svazek modliteb s podpisem „Veronika Alšová" (1869), Koniášovy Wejkladové na wšechny nedělní a swáteční Epistolly též Evangelia celého roku (Hradec Králové, 1740) nebo Prodromus gloriae Pragenae J.F. Hammerschmida (Pragae, 1723) či Confectbuch und Haus-Apotecken (1584).

Jsou zde i  knihy mladší, rozličné poučné drobné spisy: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže P. Šedivého (Praha, 1798), Unislav a Světivína stejného autora (Bez, 1794), Provazník u Petrohradu V. M. Krameria (Jindř. Hradec, 1836), Umrlčí ruka téhož autora (Jindř. Hradec, 1830), Opatovický poklad a nejvyšší vrch téhož autora (Jindř. Hradec, 1830), Edmund a Bělinka A.A. Švihlíka (Jindř. Hradec, Praha, 1832), Krvavý poklad F. Tomsy (Praha, 1836), Sedlohradská Růženka: bohomír mladý poustevník (Praha, Hradec Králové, 1830) a další.

 Velkou část knihovny tvoří publikace, které Aleš s největší pravděpodobností studoval pro „nejpravdivější spodobnění dějů z našich národních dějin". Jsou to prameny z oblasti historie, mezi něž náleží především třicet dva svazků Soupisů památek historických a uměleckých jednotlivých míst a  krajů vydaných v Praze v letech 1897-1913; dále Památky archeologické a místopisné vydané Archeologickým sborem Musea Král.českého (Praha, vydané v letech 1860, 1863 a 1870); Česko-moravská kronika K.V. Zapa (Praha, s.a.), Slovanské starožitnosti L. Niederleho (Praha, 1902); Bájesloví slovanské J. Máchala (Praha, 1907); Život starých Slovanů od téhož autora (Praha, 1911); tři svazky Poselkyně starých příběhů českých J. Beckovského (Praha, 1879-1880); dvanáct svazků Dějin národu českého v Čechách i na Moravě F. Palackého (Praha, 1848-1887); spis O národních písních a pověstech plemen slovanských L. Štůra (Praha, 1853); Husité čili Čechy od roku 1414 - 1424 K. Herloše (Praha, 1868); Uhry od roku 1444 - 60 od téhož autora (Praha, 1872) nebo Národopisná mapa uherských Slováků na základě sčítaní lidu z roku 1900 L. Niederleho (Praha, 1900).

Další „studijní" literaturu tvoří prameny, které Aleš pravděpodobně užíval jako vzoru při ilustraci i malbě. Jsou to např. Moravské ornamenty vydané Vlasteneckým muzejním spolkem v Olomouci (Vídeň, 1890, 1891); Slovácké vyšívání stehem křížkovým a vrkůčkovým J. Šímy (Praha, 1897); Dějiny kroje v českých zemích Č. Zíbrta (Praha, 1892); Zur Geschichte der Kostüme (bez titulního listu, s Alšovými kresbami na rubu stran); Slovensko: sborník statí věnovaných kroji a lidu Slovenska, premie Umělecké besedy na rok 1901; Kroje a svatba v Lopašově  na Slovensku od P. Socháně (Praha, 1905); Ubory w dawnej Polsce (Warsava, 1901), Národopisný sborník okresu hořického (Hořice, 1895); Národopisný sborník českoslovanský (Praha, 1897, 1899); Obrazy k českým dějinám (Praha, 1820); Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech představeny od sjednocených umělců Akademie pražské (Praha, 1824). 

V knihovně nalezneme také několik názorných publikací potřebných pro kresbu a studii  - Lehrbuch der Anatomie der Pferdes F. Millera (Wien, 1853); A. Dvořáka Rozměry a obraty lidské hlavy (Praha, 1879) vydanou o rok později jako Knochen und Muskelbau des mänschlichen Körpes a několik publikací, jako je Rostlina v dekorativním umění A. Boudy (Praha, 1902); Obraz dílo umělecké a technické F.K. Jiříka (Praha, 1896); Malerische Länder- und Völkerkunde W. F. Zimmermana (Berlin, 1863); Česká škola malířská XI. věku. Díl I. F.J. Lehnera (Praha, 1903); Salon: L´illustration (Paris: Societé des Artistes Français, 1903); Umění včera a dnes K. B. Mádla (Praha, 1904) obsahující ručně kreslené exlibris M.Alše; Něco o peněžní ceně děl uměleckých A. Šnajdaufa (Praha, 1894). Malé množství odborných publikací na téma výtvarného umění poukazuje na možnost, že Aleš navštěvoval v době svých studií knihovny Akademie.  Svoboda to potvrzuje, když uvádí, že Aleš v rozhovorech vzpomínal, jak se již od svého mládí vzdělával pro „svůj úkol", jak na Akademii navštěvoval knihovnu a studoval prameny pro svou práci.

Neudiví nás přítomnost biografií výtvarných osobností jak z historie (Rembrandt, Rubens, Tizian, Dürer, Cavalo, Michelangelo, Velasquez vydané v edici Künstler - Monographien v Bielefeldu a Lipsku v letech 1896-1899) tak i soudobých umělců (J. Mařáka, J. Mánesa, V. Hynaise, H. Schweigera, S. Pinkase nebo Alšova přítele E.K. Lišky - s věnováním autora). Nalézáme zde také další životopisné publikace jako např. Život a spisy V.B.Nebeského od I. J. Hanuše (Praha, 1896); Miroslav Tyrš: stručný nástin života a působení jeho (Praha, 1889); přednášku Julia Zeyera k sedmdesátým narozeninám Vojty Náprstka (Praha, 1896) s kritickými Alšovými poznámkami či bilanční publikaci Jindřich Fügner: nástin jeho života a působení (Praha, s.a.).

Vedle odborné literatury nacházíme v Alšově také beletrii - často knihy Alšovi věnované od přátel, autorů, jejichž díla ilustroval, od ctitelů jeho osoby i jeho díla (s věnováními od A. Jiráska, K.V. Raise, V.B. Třebízského, O. Zachara[8], E. Baťka, J. Čermáka, J. Jahody a dalších). V knihovně je obsažena také poesie. Své místo zde má např. výše zmiňovaná Slávy dcera J. Kolára dokonce ve dvou vydáních (vydání z r. 1893 obsahující s exlibris M.A. a vydání z r.1893, které si Aleš označil přípiskem „Z knih Mikoláše Alše"); Ohlas písní českých F. L. Čelakovského (Praha, 1881); Vrchlického překlady Petöfiho (Praha, s.a.); Moderní poesie americká I., II. (Praha, Otto, 1907, 1909); Světlou stopou J.V. Sládka (Praha, 1881); bibliofilský výtisk Máje K.H. Máchy (Praha, 1911); Sedmikrásy L.K. Dostála s autorovým věnováním (Holešov, 1895); Večerní písně K. Hálka (Praha, s.a.); Básně U.J. Lermontova (Praha, s.a.). V menším počtu jsou zde obsažena také dramata - např. Goetheho Faust (v českém vydání z r. 1907 a německém vydání vyšlém v Lipsku u P. Reclama bez data vydání); dále Die Rauber od Schillera s Alšovým ručně kresleným exlibris (Wien, 1835); devět dramat W.Shakespeara vydaných J. Ottou kolem roku 1910; Molierův Misantrop (Praha, s.a.); Peer Gint H.Ibsena (Praha, s.a.); Krejčí Jehlička aneb Kdo snům věří stín lapá J. Květnického (Praha, 1887) nebo Loupežnjcy na Chlumu Š.J. Nepomuka (Hradec Králové, 1820). Dramata se starším datem vydání přinesl do své knihovny Aleš pravděpodobně po otci Františku Alšovi, který studoval na latinských školách v Písku, posléze práva a který také hrával jako ochotník divadlo.

Další část Alšovy knihovny tvoří vlastivědné publikace, které se často týkají okolí jeho rodiště či míst, která mu byla drahá. Jsou to např. Hrady, zámky a tvrze království českého, díl XI.: Prácheňsko A. Sedláčka (Praha, 1890); první díl Příběhu města Turnova nad Jizerou sepsaného J.V. Šimákem (Turnov, 1903); Album der Burgen und Schlösser in Königsreiche Böhmen (Saaz, s.a.); Obraz minulosti starožitného města Prachatic F.J. Slámy (Praha, 1838); Dějiny města Turnova nad Jizerou v Boleslavští J. V. Práška (Turnov, 1879) a další.

Aleš se velmi zajímal o tématiku původních obyvatelů Ameriky (v Alšově umění se tento zájem odrazil  v cyklu „Živly" z roku 1881). Tento zájem byl, jak se můžeme domnívat, probuzen již v dětství při četbě indiánek a prohlouben v dospělosti Alšovým citem a pochopením pro osud indiánského národa. Nacházíme v jeho knihovně beletristické romány J.F. Coopera (Der letzte Mohikan (Leipzig, s.a.); Die Prairie (Stuttgart, s.a.); Die Ausiedler an dem Quellen des Susquehannah (Stuttgart, 1832); Der rothe Freibeuter (Stuttgart, s.a.); Lapač včel (Praha, s.a.) a Der Lootse (Frankfurt am Main, 1838). Je zde také Chateaubriandova Atala v českém i německém vydání (Atala aneb láska dvou divochů na poušti vydaná v Praze r. 1805 má na rubu obálky cizí rukou připsáno "Z knih Alše" a Atala - René, vydaná v Lipsku obsahuje vedle exlibris také razítko M.Alše). Longfellowova Hiavatha vydaná v Lipsku nese taktéž podpis a český překlad v podání J.V. Sládka Píseň o Haiwatě (Praha, 1872), s několika zatrháváními. Mezi "indiánky", o jejichž čtení se pravděpodobně dělili bratři Alšovi patří např. Der Seminalen Häuptling oder der Berrath des Mullaten B. Adolfína (Hamburg, s.a.); Der treue Seekadet od B. Hanusena; Die rothe Ceder der Utah od téhož autora; Der Pflegcoohn des Indianer B. Freye (s podpisem M. Alše) a Unter den Maron-Negan a Die Blume des Ohio od téhož autora, všechny vydané v Mühlu bez uvedeného roku vydání. Některé z nich „podědil" po Alšovi syn Tomáš (narozen r. 1879), jak napovídá podpis „Tomáš Aleš" na jejich titulní straně (Die rothe Ceder der Utah a Die Blume des Ohio B. Freye). V těchto knihách nacházíme kolorování obrázků (např. Der Seminalen Häuptling oder der Berrath des Mullaten B. Adolfina, ), není však pochopitelně jisté, který ze zanícených čtenářů je autorem tohoto kolorování.

Vedle těchto populárních publikací nacházíme v Alšově knihovně díla faktografická týkající se historie Ameriky a Indiánů, jejich způsobu života, jejich zvyků a krojů. Je to Opanování Mexika J. Malého (Praha, 1854); Dějepis kolonizace Ameriky (Praha, 1855) od stejného autora; Geschichte der Vernigten Staaten  von Nordamerica E.O. Hoppa (Leipzig, 1884), Die Prairien des amerikanischen Westen R. von Schlagintweita (Köln; Leipzig, 1876), Indians of the Southwest G.A. Dorseye (Santa Fé, Atchison Topeka 1903), Wanderungen eines Künstlers unter den Indianen Nordamerika´s P. Kaneho (Leipzig, 1862), Handbook of American Indians north of Mexico J.R. Browne (Leipzig, 1862) a další.

Aleš miloval písně, rád zpíval a měl-li možnost, nechával si od muzikantů hrát své oblíbené lidové písničky. V jeho knihovně nacházíme Národní písně moravské nově nasbírané F. Bartošem (Praha, 1901), Národní zpěvy albánské (Praha, s.a.), Pjsně národni K.J. Erbena (S.l., s.a.), ale i  přímo notové sešity, jimiž jsou Pijácké písně (Praha, 1910), Setkání M. Urbánka (Praha, Lipsko, 1912), Křepelinka V. Soukupa (Praha, s.a.), znal jich však jistě mnohem více.

Důležitou část Alšovy knihovny tvoří kalendáře. Starší kalendáře, do nichž Aleš kreslil pod zápisky svého otce, a kalendáře, které si vedl již ve své domácnosti, a do nichž zapisoval pracovní zápisy, zážitky denního života, výdaje a příjmy i mimořádné události. (Velký slovanský kalendář, Kalendář paní a dívek českých, Velký občanský kalendář Koleda, Kalendář Koruny české, Kalendář českých menšin, Palečkův Humoristický kalendář, Kalendář národní politiky, Vilímkův kalendář humoristických listů, Vlastenecký kalendář, Národní kalendář , Kalendář Havlíček a další).

Velkou část Alšovy knihovny tvořily časopisy a to jak v jednotlivých číslech, tak povětšinou svázané ročníky, velkým dílem ty, do nichž přispíval. Jsou to tyto:

Český lid: sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách

Slovenské pohľady: časopis pre literatúru, vedu, umenie a politiku

Rozhledy: revue politická, literární a sociální.

Lumír: beletristický týdeník

Živa: časopis přírodnický

Dětský máj

Švanda dudák: poutník humoristický

Zvon

Listy lovecké: ilustrovaný časopis věnovaný zájmům myslivosti, lovu a rybářství/Jagdzeitung: illustrierte Zeitschrift...

Jaro: pokrokový časopis pro děti

Zlatý domov

Pražský ilustrovaný kurýr

Humoristické listy

Světozor

Černokňažník: humoristicko-satirický časopis

Máj: kulturní časopis

Dílo: list věnovaný původní tvorbě české, hlavně dekorativní

Volné směry: měsíčník umělecký

Paleček: humoristický týdenník obrázkový

Telefon: časopis humoristický a zábavný

Globus: ilustrierte Zeitschrift für Länder-  und Völker

Obrazy života: obrázkový časopis pro zábavu a poučení

Šotek: satirický časopis

Časopis Českého museum

Posel z Prahy: kalendář historický a politický

Erinnerungen

Slánský obzor: věstník musejního a lit. spolku Palacký

Časopis turistů

Ruch: časopis studujících

Almanach České akademie císaře Fr. Josefa pro vědy, slovesnost a umění

 Památky na Mikuláše Alše v knihách jeho osobní knihovny

Podpisy, věnování, vpisky, kresby

Zásahy do knih vypovídají o tom, jaký vztah zaujal jejich majitel ke knize, jakým způsobem ji získal. Tak i Mikoláš Aleš si podepisoval knihy, jichž si pravděpodobně nad jiné cenil, a které považoval za významné. Tyto podpisy spolu s věnováními a vpisky jeho rukou při zpracování jeho knihovny také poukazují na vlastnictví knih a časopisů.

Knihovna Mikoláše Alše obsahuje okolo padesáti rukopisných  věnování. V sebraných spisech Alšova dlouholetého přítele Aloise Jiráska, ale též od přítele Bohumila Šimáka, Otokara Zachara a dalších.  

V Alšově knihovně nalézáme vpisky převážně v kalendářích, pochopitelně v učebnicích a slovnících a zápisky v knihách s indiánskou tématikou. Za zmínku stojí především Alšovy názory vyjádřené ve vzpomínce na Vojtu Náprstka (Praha, 1896), Alšovy názory na umění v kalendáři Národní stráž na rok 1900 (Praha, 1900) nebo Alšovy zápisky týkající se císařské návštěvy při pracích na výzdobě foyeru Národního divadla v kalendáři na rok 1880 (bez titulního listu). 

Zabýváme-li se osobní knihovnu výtvarného umělce, je nasnadě, nalézáme-li v jeho knihách projevy jeho talentu. Protože hlavním záměrem zkoumání Alšovy knihovny bylo zachycení dosud neznámých kreseb, náčrtů, studií a drobných ornamentálních prvků v jeho knihách, na něž již částečně upozornil PhDr. Richard Khel (člen řešitelského týmu projektu) a pod jeho vedením potom ve své absolventské práci navázala Mgr. Maršálková[9], je třeba se o nich zmínit.

Výtvarné projevy nacházíme v knihách Alšovy knihovny po stranách textu, na vakátech, na prázdném rubu potištěných stránek, na předsádkách a přídeštích. Aleš byl z části své profese (a dá se říci i své přirozenosti) ilustrátorem a lze to vysledovat již v knihách jeho dětských let. V raném dětství i po celý Alšův život byly jeho kresby ovlivněny vyprávěním strýce Tomáše Fanfuleho, bývalým vojákem, který svým synovcům vyprávěl o vojenském životě. Drobné kresby a vpisky nacházíme v učebnicích, které používali bratři Alšovi (díky malému věkovému rozdílu a faktu, že navštěvovali stejné školy tyto učebnice zůstávaly v rodině), které sami podepisovali a které oni dle dalších podpisů získali po jiných žácích. Výtvarně nadaní bratři (jak již bylo zmíněno, výtvarným nadáním nebyl obdařen pouze Mikoláš, ale i Jan byl vynikajícím kreslířem) zdobili své učebnice kresbičkami vycházejícími z textu, snad z dlouhé chvíle zdobili okraje stránek drobnými dekorativními křivkami, někdy dokreslovali a kolorovali tištěné obrázky. Mezi tyto učebnice patří Druhá čítanka a mluvnice: pro katolické školy v císařství Rakouském (Praha, 1863), která obsahuje jak dětský podpis Mikoláše Alše, tak několik podpisů „Aleš" již vycvičenou Alšovou rukou a studie postavy Mistra Jana Husa (pravděpodobně se tedy Aleš vracel ke svým starým učebnicím při dohlížení na školní povinnosti svých dětí). Další je Česká čítací kniha pro vyšší třídy gymnásium (Praha, 1852), v níž nalezneme krom razítka Mikoláše Alše také drobné figurální kresbičky i zásahy dospělého Alše v podobě dekorativních prvků i vpisků. Druhý díl Schul-Naturgeschichte J. Leunisse (Hannover, 1855) obsahuje kolorované tištěné kresby i Alšovu studii postavy z dospělých let; Grundzüge der Zoologie L.K. Schmardy (Wien, 1853) dále velké množství humorně dokreslených ilustrací (kniha patrně původně náležela podle pečetě J.A Janu Alšovi); stejně tak i u ilustrací v zábavném časopise Erinnerungen z r. 1857). Učebnici Přírodopis pro nižší reálné školy F.K. Zippeho (Praha, 1862) nejspíše používal jak malý Mikoláš (dá se tak usuzovat podle razítka „Mikoláš Aleš" a let, kdy učebnice vyšla), tak jeho syn Tomáš, jehož kresbu, provedenou Alšem, kniha obsahuje. První díl Deutsches Lesebuch J. Mozarta (Wien, 1850) je na kresby nejbohatší. Obsahuje velké množství figurálních i zvířecích kresbiček vztahujících se k textu, evidentně provedené několika autory rozdílného věku. První čítanka a mluvnice pro katolické v císařství Rakouském (Praha, 1862) obsahuje pouze Alšovo exlibris, razítko „Mikoláš Aleš" a drobné dětské čárání. Knihou, kterou pravděpodobně bratři také sdíleli a v níž nalézáme velké množství drobných ilustrací k textu je P. F. Millera Warnungen für die unerfahrne Jungend oder Samlung von 257 Unglücksgeschichten aus dem Buch der Erfahrung (Prag: Joh. Buchler, 1804).

Bylo by obtížné určit komu z bratrů Alšových která kresba patřila. Kresby husarů, hulánů a koní patří pravděpodobně Mikoláši, autorem kreseb zvířat a rostlin byl pravděpodobně Jan Aleš. Nacházíme zde i další knihy, o nichž je možno se domnívat, že mohly patřit Janu Alšovi. O dva roky starší Alšův bratr (1848-1867) byl skvělým kreslířem, měl velký zájem o přírodovědu, sbíral brouky, motýly, vycpával ptáky, chtěl dokonce vstoupit na vídeňský ústav „zvířecího lékařství". Tam byl přijat, jeho nastoupení však zabránila jeho náhlá smrt dne 19. dubna 1867. Jedná se o knihy pojednávající o motýlech (Schmetterlingsbuch F. Bergeho (Stuttgart, 1863) v níž se nacházejí precizně provedené kresby motýlů podepsané Marií Alšovou (Marynou) Alšovou výtvarně nadanou dcerou, dále Buch der Schmetterlinge und Raupen ...Rockstoha (Halle, s.a.) a Naturgeschichte des Chierreiches A. Pokorného (Wien, 1858). Mikoláš Aleš si patrně tyto knihy, možná ještě s dalšími věcmi po milovaném bratrovi ponechal. 

Aleš se ke svým učebnicím vracel stejně jako ke kalendářům, do nichž zapisoval jeho otec a kterýžto zvyk si osvojil také Mikoláš Aleš sám. Zajímavé jsou např. kalendáře Národní kalendář na rok obyčejný 1871 nebo Kalendář Koruny české na obyčejný rok 1870 , které dle písma denních záznamů v kalendářích a také roku vydání kalendáře vedl pravděpodobně Alšův otec, obsahují však „mladistvé" kresby Alšovy. Také v kalendářích, které vedl Aleš již ve své domácnosti, nacházíme vedle denních zápisů a zápisů o příjmech a vydáních také kresby a studie. Ve Velkém slovanském kalendáři na obyčejný rok 1904 je nakresleno na přídeští, předsádce i na volných listech množství kreseb dragounů a husarů. Ve Velkém slovanském kalendáři na obyčejný rok 1903 Aleš vyobrazil rytíře v brnění na koni, ve Velkém slovanském kalendáři na rok 1905 potom kresbu dragouna na koni a dravého ptáka letícího nad jeho hlavou. V Kalendáři Vlastenecký poutník na obyčejný rok 1890 najdeme, tak jako i u jiných kalendářů, v záhlaví měsíců tištěné kolorované obrázky. Velmi bohatý je Vlastenecký kalendář na obyčejný rok 1866, který obsahuje na prázdných stranách kresby nástrojů a zbraní, několik dokreslených portrétů a studie k historickým výjevům[10]. Ve Velkém slovanském kalendáři na obyčejný rok 1889 spodobnil Aleš Matěje Kopeckého, který byl stejně jako Aleš Mirotickým rodákem (jde o studii portrétu, který byl později publikován s označením MATĚJ KOPECKÝ 1775-1847). Ve Velkém občanském kalendáři rodina na rok 1902 Aleš dokreslil portrét Antonína Dvořáka a také Jaroslava Vrchlického vypodobněného v jeho knihovně (snad z dlouhé chvíle, jistě ne se zlým úmyslem, Vrchlický byl Alšův dobrý přítel). Nalézáme zde také studii svatováclavského motivu. Velký občanský kalendář koleda na rok 1893 obsahuje Alšovu téměř barevnou studii mužské hlavy k historickému, pravděpodobně husitskému výjevu.

Aleš si do kalendářů zaznamenával údaje o provedené práci, zakázky ilustrací, údaje o příjmech, ale i výročí narození a úmrtí členů jeho rodiny. Díky těmto zápiskům máme možnost nahlédnout do jeho pracovního i osobního života. 

Známky Alšova kreslířského talentu nalézáme také v knihách jeho osobní knihovny. Na předsádce Schillerových Gedichte je vyobrazena hlava indiána s čelenkou z peří. Na titulní list Cooperovy knihy Der letzte Mohikan (Leipzig: F. Reclam, s.a.) si Aleš načrtl portréty svých profesorů z Akademie - Jana Swertse (pozdějšího ředitele Akademie) a Emanuela Roma. Na přídeští a předsádkách Průwodce po Praze (Praha: Bedřich Krečmar, 1848) K.W. Zapa Aleš pravděpodobně zachytil to, co v Praze po svém příchodu v roce 1869 viděl a také náčrt připomínající exlibris zobrazující volavku, které později vytvořil a věnoval svému zeti Emanuelu Svobodovi. K Biblí svaté (Praha: A. Reichard, 1873) Aleš vyzdobil titulní stranu pro něj typickými dekorativními prvky. Podobné prvky nacházíme také v brožurce Upomínka na národopisnou výstavu československou v Praze 1895 (Praha: J. Jaroš, 1895), v níž Aleš ozdobil svou již v knize tištěnou siluetu dragouna na koni. Ve svazku 16 listů Zur Geschichte der Kostýme nalézáme na zadních stranách listů kompoziční studie k historickým scénám a půvabnou studii dívčí hlavy.

Vedle těchto významných památek nacházíme také několik podtrhávání v knihách, ornamenty, vložené květy a výstřižky z novin. V Neuer Hand-Atlas über alle Thiele der Erde (Nürnberg, 1840) nalézáme vložené plátno s malbou mešního roucha, Riegrův Slovník naučný (Praha, 1866) si dokonce Aleš „ilustroval" vystřiženými  fotografiemi z novin.

Je třeba zmínit, že několik knih z Alšovy knihovny obsahuje podpis právníka a přednosty stavebního odboru pražské obce Rudolfa Hlubinky - bratrance Emanuela Svobody, manžela Elišky Alšové, mladší Alšovy dcery. Jedná se o knihy, které dle data Hlubinka získal a následně daroval svému tchánovi nebo knihy, které od Alše či po Alšově smrti získal. Alšova dcera Maryna tedy, jak se zdá, vybrala před předáním otcovy osobní knihovny také knihy, které byly již umístěny někde jinde.

Současný stav Alšovy osobní knihovny

V závěru své absolventské práce Maršálková zmiňuje neutěšený stav uchovávání knihovny v nepříznivých podmínkách (upozorňuje především na vlhkost a nevhodné podmínky v místnosti, v níž je knihovna uchovávána, plísní napadené knihy, neuspořádaný stav knih, nedostatečná kapacita prostor pro řádné uložení knihovny a nedostatečné zabezpečení před krádeží). Zmiňuje kulturní hodnotu, která spočívá jak v starších tiscích ze 17. a 18. století, které Aleš zdědil po svých předcích, tak v jedinečné sbírce knih o Alšovi, jeho díle a jeho výtvarné práci, které shromáždil E.Svoboda a jsou včleněny do fondu Knihovny M.Alše. (V době, kdy pracovala na své absolventské práci byly knihy z darované knihovny M.Alše a knihovny Alšova zetě Emanuela Svobody, jak popisuje, naskládány dohromady v bednách od banánů). Maršálková upozorňuje na to, že pokud nebudou učiněny jisté kroky k záchraně knihovny, bude knihovna ve vážném ohrožení zániku. V návrhu řešení volá po odstranění zmíněných nedostatků, zdůrazňuje potřebu zavedení třídění a „postavení" dokumentů knihovny podle jistého systému, vytvoření soupisu knih a  medializaci existence této sbírky.

S potěšením můžeme říci, že šest let poté, co Maršálková vznesla ve své práci tyto požadavky, je větší část z nich splněna. Stalo se tak především díky rekonstrukci „hájenky" a vytvoření prostoru pro osobnost Jiřího Karáska ze Lvovic v roce 2005, jehož osobní knihovna zabírá velkou část vybaveného depozitáře zohledňujícího požadavek na uchovávání vzácných knižních sbírek. V letech 2007-2008 byly knihy z knihovny M.Alše chemicky očištěny, nastěhovány do nového depozitáře v Praze a postupně odborně postaveny dle přírůstkových seznamů na regály tak, aby byla umožněna vhodná manipulace s nimi. 

Během zkoumání knih z Alšovy osobní knihovny byly nalezeny dosud neznámé kresby, z její vnitřní struktury můžeme poznat z čeho čerpal inspiraci v ilustraci i malbě. Celá knihovna velmi zdařile vypovídá o Alšovi jako umělci podpírajícím své umění pečlivým studiem i jako člověku, který měl ze srdce rád slovanskou lidovou slovesnost, český lid, vše slovanské a celým svým srdcem lnul k české krajině.

Za informace týkající se historie získání osobní knihovny Mikoláše Alše do vlastnictví PNP děkujeme paní Mgr. Marcele Maňákové. Data týkající se Muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše byla převzaty z webových stránek Památníku národního písemnictví. Vzpomínky o Alšovi jako čtenáři byly převzaty z knihy E.Svobody Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil (Praha, 1920) a z knihy Alšovy dcery, Maryny Alšové-Svobodové U nás doma (Praha, 1957).

[1] E.Svoboda ve své knize „Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil" vzpomíná na to, že Alšova knihovna čítala na 2.000 svazků. Musíme upozornit na fakt, že jen velmi zřídka se osobní knihovna zachová jako celek. Často finančně či citově nejcennější svazky zůstávají ve vlastnictví potomků, některé se mohou ztratit již ve fondu instituce apod. Možná je i toto důvodem rozdílného počtu svazků v Alšově knihovně.  

[2] Je tedy třeba rozlišovat pojem původní osobní knihovna a knihovní fond Mikoláše Alše v knihovně Památníku národního písemnictví.

[3] Je zde třeba vysvětlit rozdíl mezi knihovním fondem týkajícím se jedné významné osobnosti X fond její původní osobní knihovny.

[4] Také po bližším zkoumání jsme svazky označené jako „Z pozůstalosti M.Alše" zhodnotili jako velmi pravděpodobně náležející do původní osobní knihovny M.A. (podle let vydání, dle tématu knih, dle exlibris, věnování, vlastnických přípisku, kreseb a dle informací získaných dle životopisných pramenů).

[5] Svoboda. Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil.1920, s.82.

[6] Svoboda. Jak Mikoláš Aleš žil a tvořil.1920, s.83-84

[7] Poprvé si toto exlibris vkreslil v r. 1907 do knihy J. Máchala Bájesloví slovanské (Praha, 1907).

[8] Otakar Zachar (1870 -1921) pronájemce a sládek Kročehlavského pivovaru, Alšův přítel a mecenáš.

[9] MARŠÁLKOVÁ, J. Knihovna Mikoláše Alše: Mikoláš Aleš (1852-1913). Praha: 2004. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví.

[10] Autorem těchto kreseb mohl být, podle roku vydání kalendáře, ještě také Mikolášův bratr Jan.