Uložení knihovny, její historie po Fibichově smrti a složení knihovny

Jediná dochovaná část osobní knihovny Zdeňka Fibicha (1850-1900) - hudebniny a hudebně-vědní literatura je dnes uchovávána jako oddělená sbírka knihovny Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

O historii knihovny vypovídají dva prameny, z nichž první je příspěvek V.Helferta v časopise Dalibor z roku 1910, vydaný jako součást monotematického trojčísla věnovaného Zdeňku Fibichovi k desátému výročí jeho úmrtí. Zde se objevila pravděpodobně první informace o skladatelově knihovně, dokládající bohatství knižního a notového materiálu, který skladatel soustředil, a šíři zájmů, která jej k vytvoření tohoto kulturního celku vedla. Druhým pramenem, který s dovolením autorky přímo vkládáme do této zprávy, je příspěvek PhDr. Vlasty Reittererové, která navazuje na Helfertův článek o Fibichově knihovně a sama se věnovala podrobnému zkoumání Fibichovy knihovny během něhož vypracovala soupis tohoto fondu.

Helfert vycházel z dnes již bohužel nezvěstného soupisu (katalogu) knihovny pořízeného skladatelovým synem MUDr. Richardem Fibichem v době, kdy byla knihovna ještě ve vlastnictví Fibichovy rodiny. Podle svědectví dr. R. Fibicha knihovna jeho otce v době, kdy ji přejal, „obsahovala hudebnin 1210, hudební literatury 252 svazků, cestopisů 180 a krásnou literaturu, filozofii atd. českou, německou a francouzskou 1115 děl...". Knihami měl, podle něho, skladatel zaplněn prakticky celý byt: „V pokoji i předsíňce police, knihovna hudební i slovesná. Knihy ve výklenku předsíně, knihy a hudebniny na klavíru, na židlích, na neužívaném psacím stolku..."  Podle dr. Fibicha charakterizovala jeho otce „nezměrná paměť historických dat každé doby, znalost přírodních věd...starých klasiků v originále" i bohaté „znalosti zeměpisné". Bohužel, k našemu posouzení zůstala pouze část knihovny.

Z Fibichovy knihovny

Zvláštní fond knihovny Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Vlasta Reittererová

V roce desátého výročí úmrtí Zdeňka Fibicha roku 1910 připravila redakce časopisu Dalibor, vedená Artušem Rektorysem, trojčíslo 42-47, monotematicky věnované skladateli.[1]   Jedním z příspěvků Památníku Fibichova byla i informace Vladimíra Helferta o Fibichově knihovně. Po všeobecné informaci, kterou podal ve svých vzpomínkách Otakar Hostinský, informoval Helfert o bohatství materiálu, který Fibich soustředil, a šíři zájmů, která jej k vytvoření celku vedla. Helfertova informace vznikla na základě soupisu (katalogu), pořízeného skladatelovým synem Richardem Fibichem.[2] V té době byla ještě Fibichova knihovna ve vlastnictví rodiny. Fibich pomýšlel na sklonku života na zřízení přednáškových cyklů pro veřejnost, pro něž by jeho knihovna byla bohatým informačním zdrojem. Další osud knihovny ovlivnily především dvě události. Roku 1910 zemřel Otakar Hostinský, Fibichův přítel a spolupracovník. Jeho ctižádostivý žák a Fibichův ctitel Zdeněk Nejedlý převzal od Hostinského úkol péče o Fibichovu památku. Nejedlý řadil Fibicha do nejsilnější vývojové linie české moderní hudby spolu se Smetanou a Dvořákem.[3] Když se stal  roku 1919 řádným profesorem hudební vědy a ordinariem první samostatné stolice hudební vědy na univerzitě, postaral se o převedení části Fibichovy knihovny do jejího majetku. Jednal v intencích Fibichových, který chtěl „vědomosti zde soustředěné učiniti majetkem hudebního obecenstva".[4] Jak lze soudit z Helfertova textu, z uvedených pěti oddělení Fibichovy knihovny se jednalo o oddělení A. (Hudebniny) a pravděpodobně jen malou část oddělení E. (Hudební literatura). Kdy přesně Nejedlý Fibichovu  knihovnu[5]  získal, není známo. Pravděpodobně zůstala řadu let - podobně jako Knihovna Otakara Hostinského - součástí vybavení pracovny Zdeňka Nejedlého. Z původních inventárních čísel a signatur lze soudit, že ke katalogizaci došlo až na počátku padesátých let. I když k určitém pohybu fondu během let mezi získáním fondu a jeho inventarizací jistě došlo, zůstala FK zachována jako celek a na rozdíl od Příruční knihovny Otakara Hostinského nebyla začleněna (až na jednu zjištěnou výjimku, jak uvidíme) do půjčovního fondu. Nestalo se tak ani roku 1963, kdy   došlo v rámci celofakultní centralizace inventářů a revize knihoven k nové inventarizaci (o čemž svědčí nově zavedená inventární čísla s lomítkem příslušného kalendářního roku, kdy inventarizace proběhla), dokončené roku 1969,  a jako celek zůstala FK i po přestěhování pracoviště nynějšího Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Karlovy univerzity z budovy v Břehové ulici do hlavní budovy Filozofické fakulty na nynějším Palachově náměstí v Praze 1. Pokud lze provést srovnání původního inventáře s dnešním stavem FK můžeme vyslovit uspokojení, že přes změny režimů, systémů práce i postojů k dědictví minulosti zůstal celek FK v zásadě nedotčen.

Podle Helfertových údajů sestával katalog FK „z 1306 čísel, z nichž skoro třetinu tvoří dramatická díla."[6] Podle toho se zdá, že Helfert hovoří pouze o zmíněném oddíle hudebnin (A). Rozdíly, které se objevují mezi Helfertovými údaji a dnešním stavem inventáře nemusely vzniknout ztrátami. Neexistuje soupis toho, co Nejedlý od Richarda Fibicha skutečně převzal a Helfertovy údaje se - vzhledem k výše zmíněné skutečnosti, že pracoval pouze s katalogem Richarda Fibicha, ale vlastní FK neviděl - mohly od skutečného obsahu knihovny lišit již tehdy. Až na uvedené diskrepance můžeme konstatovat, že dnešní stav FK zůstává důležitým historickým svědectvím Fibichových soukromých i veřejných hudebních zájmů, jakož i hudebního repertoáru a vydavatelské politiky dané doby.

Již Helfert konstatoval, že opera je ve FK zastoupena „nejsystematičtěji  a to, co zde jest, poskytuje pro Fibichovu dobu výtečný přehled dějin opery. Jest v tom opět celý Fibich, velký dramatik, stále hloubavý a stále snažící  seznámit se s tím, čeho v hudebním dramatě před ním již bylo dosaženo, aby pak s tím větší jistotou a s pevným vědomím uměleckým otevíral nové dráhy a perspektivy."[7] Pozoruhodné je zastoupení především děl francouzské opery, Fibichovu zájmu odpovídá četné zastoupení díla Christopha Willibalda Glucka, na druhé straně z Helfertem uvedeného „celého Wagnera" zůstaly jen  čtyřruční předehry a okrajové skladby.[8] Fibich věnoval pozornost studiu samotných počátků opery a oratoria. Podle Helferta měly být v jeho knihovně exempláře Periho a Cacciniho Euridice (Caccini dokonce ve dvojím exempláři). Tato informace dnešní skutečnosti neodpovídá. Je zde však zastoupeno několik sbírek árií z historického období opery, mj.  v edici Gevaertově (Les Glories del´Italie). Rovněž Monteverdiho Orfeo, Scarlattiho Rosaura, Porporův Venceslao (podle Helferta ve Fibichově opise)  dnes ve FK není, chybí Steffani (Helfert neuvádí, o jaké dílo se mělo jednat). Klavírní výtah Carissimiho oratoria Jephta, vydaný nakladatelstvím Reiter-Biedermann v Lipsku roku 1878 však zachován je, rovněž Marcellova  Arianna (vyd. Ricordi Milano), Pergolesiho Serva padrona (Ricordi Milano), Paisiellova Nina (Gayl Frankfurt a.M.) i jeho  La Molinara (Simrock Berlin). Z Helfertem uvedených oper Paërových je zde pouze Griselda (Simrock, Bonn), nikoli Leonora, chybí Helfertem uvedený Cimarosa (Matrimonio). Righiniho Gerusaleme liberata, „jež sice chronologicky náleží do zač. 19. století, věcně ale sem"[9] je zde ve vydání nakladatelství Breitkopf & Härtel v klavírním výtahu, který pořídil  G. B. Bierey.

Za nejcennější část FK považuje Helfert italské opery z doby kolem roku 1800.[10] Z jím uvedených jmen a titulů  (Fioravanti: La cantatrice [!, správně Le cantatrici villane], Coccia: La solitaria della Asturia, Raimondi: Francesca Donato, Caraffa: Violetta [La Violette], Vaccai: Giuletta e Romeo, Copola: Nina pazza per amore, Ricci: Chiara di Rosemberg) se dnes ve FK nachází Fioravanti, Raimondi, Caraffa, Vaccai, od Ricciho však Chi dura vince.[11] Pokud jde operu 19. století, vychází Helfert z premisy, „že on [Fibich], nadšený stoupenec theorií Wagnerových a tím i nesmiřitelný odpůrce italské opery úpadkové doby Donizettiho, Belliniho a Verdiho, studoval přec s horlivostí sobě vlastní díla z této doby. Tím pak odpor jeho proti italismu se stal hlubší a uvědomělejší. Že soustředil si Fibich ve své knihovně deset oper Rossiniho, to nás zajisté nepřekvapí. Se stejnou horlivostí ale sbírá representanty úpadkové italské opery", opakuje Helfert a do posouzení Fibichova profesního zájmu automaticky projektuje svého času sofistikované hodnocení.[12] Helfertem uváděné počty zastoupení  děl jmenovaných autorů (tituly Helfert nevyjmenovává) nesouhlasí ani v jediném případě: z uváděných deseti Rossiniho oper je jich zde pouze sedm, ze čtyř Belliniho tři, ze čtyřiadvaceti Verdiových pouze dvanáct, ovšem výhradně děl raných a málo známých. U Donizettiho uvádí Helfert šest oper, FK však obsahuje sedm klavírních výtahů, italských i německých vydání, a sice Don Pasquale (Ricordi Milano), Die Favorittin (Henry Litolff Braunschweig), Anna Bolena (Ricordi Milano), Der Liebestrank (C. F. Peters Leipzig & Berlin), Linda de Chamounix (Ricordi Milano), Lucrezia Borgia (C. F. Peters Leipzig), Die Regimentstochter (C. F. Peters Leipzig). Další Helfertem jmenovaní italští autoři (Pedrotti, Boito, Ponchielli, Marchetti) a jmenovaná díla jsou ve FK zachována.

Bohatě je ve FK zastoupena opera francouzská, na což už upozornil Helfert poukazem, že se pravděpodobně jedná o plod Fibichova pařížského pobytu. Tuto Helfertovu domněnku lze potvrdit, neboť řada hudebnin nese razítko nakladatele resp. knihkupce a dá se tedy usuzovat, že si je Fibich v Paříži sám opatřil. Tak je tomu např. v případě Ballet de la Reine Balthazara Beaujoyeuxe (komp. 1582) vy vydání pařížského nakladatelství Théodore Michaelis a skladeb Saint-Saënsových z vydavatelství Durand. Z Helfertem vyjmenovaných děl chybí Camprova L´Europe Galante, Lullyho Armida, Rousseauův Le devin du village (v Helfertově článku stojí Le Davin, což je pravděpodobně tisková chyba, neboť nelze předpokládat, že by Helfert opsal evt. chybu od Richarda Fibicha). Zachována je Picciniho Didon, Salieriho Axur i Sacchiniho Oedipe e colonne, stejně tak Monsignyho Le Déserteur, Philidorova Ernelinde, princesse de Norvege, Grétryho Richard Coeur de Lion. Z původně (podle Helferta) osmi oper Meyerbeerových je dnes ve FK klavírním výtahem zastoupena pouze L´etoile du Nord a Robert le diable, místo tří oper Thomasových pouze Le Sonce d´une nuit d´été podle Shakesperaova Snu noci svatojánské, ostatně u nás nikdy nehraná Thomasova opera, která ve 20. století prakticky zmizela z operního repertoáru.

Pokud jde o německou operu, dá se usuzovat na zájem Fibichův o tuto oblast již od doby jeho lipských studií. Podle Helferta byly ve FK melodramy Jiřího Antonína Bendy, což se dá samozřejmě předpokládat vzhledem k Fibichově zaměření kompozičnímu i ke skutečnosti, že r. 1875 Ariadnu i Medeu v Prozatímním divadle nastudoval a dirigoval. Z Bendů je zde však dnes „pouze" rozhodně historicky zajímavý singspiel syna Jiřího Antonína Bendy, Friedricha Ludwiga Bendy Der Barbier von Sevilla, vydaný v Lipsku 1779. Ani singspiel Antona Schweitzera, singspiely a melodram Reichardtův, singspiely Zumsteegovy a Cannabichovy se v celku FK dnes nenacházejí, Reichardt a Zumsteeg jsou zastoupeni svými písněmi a baladami.[13] Zachoval se singspiel Winterův Das unterbrochene Opernfest i Der Bergmönch Josefa Wolframa. V případě Helfertova údaje o „16 číslech" Weberových nelze soudit, co do tohoto počtu Helfert (resp. Richard Fibich) zahrnul, z oper je zde Weber zastoupen pouze čtyřručním vydáním opery Der Freischütz  a scénickou hudbou ke hře P. A.Wolffa Preciosa. Souhlasí počet pěti oper Louise Spohra. Ke kuriozitám lze počítat např. operu Santa Chiara, jejíž tisk má v záhlaví pouze iniciály autora E. H. z. S. Jedná se o Ernesta II. zu Sachsen-Koburg-Gotha a jeho operu z r. 1854, jejíž klavírní výtah vydal Henry Litolff v Braunschweigu. Nejen o hudebním, ale snad i bibliofilském zájmu svědčí celá řada jednotlivých árií, úprav operních předeher apod., pocházejících převážně z pražského nakladatelství Marco Berra.

Bohatě je zastoupen Robert Schumann,  a to převážně sborovými skladbami, Protože Helfert hovoří o „celém Schumannovi", spisech a hudebninách v 58 svazcích, můžeme soudit, že i zde máme k dispozici pouze část FK. Až na jednu scházejí zde také Helfertem uvedené Kalliwodovy symfonie (ostatně se jedná o čtyřruční úpravu) a Rybovy písně, i opis Myslivečkova Ezia.[14] Ve FK však existuje rukopisný opis tří písní Ernsta Bassermanna (Drei Gedichte von Eichendorff) a jeho balady Der blinde König (na Heinricha Heina) a Der todte Tanzer (rovněž na Heineho text) Sigismunda Goldschmidta, Haydnova singspielu Philemon und Baucis, Loeweho písně podle Goethovy scény Markétky u přeslice s českým textem Ten tam můj klid  (pravděpodobně z vlastnictví paní Betty Fibichové), opis partitury předehry k Nicolaiovým Die lustige Weiber von Windsor,[15] zejména však rukopisné 1. dějství  Mozartovy opery Così fan tutte v klavírním výtahu Jana Křtitele Kuchaře. Mozart, Schubert a Mendelssohn patří k početně bohatě zastoupeným skladatelům. Helfertův údaj o sonátách Duškových je třeba opravit - jedná se o sonáty Jana Ladislava Dusíka. Z melodramatické tvorby, kterou se Fibich přinejmenším od 80. let intenzivně zabýval teoreticky i prakticky, je ve FK zastoupena balada Leonore Franze Liszta podle G. A. Bürgera a Schelm von Bergen na text Heinricha Heina od Carla Reineckeho. Jako jakési nedopatření, vysvětlitelné terminologickou víceznačností, se může zdát „melodrama o 3 dějstvijach" ukrajinského skladatele Michaila Verbického Podgorjane, které je ve skutečnosti operetou. Fibichovi byla samozřejmě známa italská terminologie, která za „melodramma" označuje operu, je možné, že ji však nepředpokládal v tomto smyslu ve slovanském jazyce. Na řadě děl jsou zaneseny tužkou (Fibichovou rukou) poznámky o dataci příslušného díla (datum vzniku) a životní data příslušného skladatele. Z poznámky na vnitřním titulu Suity op. 35 Christiana Sindinga (ve čtyřruční úpravě) „B. Čapek 1899" můžeme usuzovat, že Fibich dotyčnou skladbu získal jeho prostřednictvím: Bedřich Čapek byl hudebním referentem Lumíra, Smetany a publikoval i v dalších časopisech, zejména o Fibichovi, Zichovi a Ostrčilovi, mj. také přispěl do Památníku Fibichova. O Fibichových kontaktech svědčí i věnování sbírky ruských písní a písní jižních a západních Slovanů (Russkie pěsni i pěsni južnych i zapadnych Slavjanov), kterou vytvořil Dmitrij Slavjanskij a vydala jeho žena O. Ch. Slavjanská.[16] Tři písně v duchu srbských motivů od J. Ivaniševiče nesou rovněž věnování, a sice v češtině „Slovutnému skladateli a svému  veleváženému učiteli a příteli mistru Zd Fibichovi [s] veškerou úctou skladatel / v Praze 26/I 1889". Nejen „sběratelský" význam má jistě i skutečnost, že na exempláři  Schumannovy Sonáty a moll pro housle a klavír op. 105 je tužkový podpis Karla Bendla.

Dosud nevyužitou výpovědní hodnotu může mít i přehled o duchovních skladbách, obsažených ve FK. Fibichův vztah k církevní hudbě nebyl dosud podrobně zkoumán a skutečnost, že své vlastní duchovní skladby (komponované téměř výhradně v dobách skladatelských začátků) Fibich téměř všechny zničil, znemožňuje analytický pohled na tuto oblast a znesnadňuje odpověď na podstatu Fibichovy religióznosti. Ve FK je mj. řada svazků Bachových varhanních skladeb a chorálů (319 skladeb), velmi výrazně je zastoupen Georg Friedrich Händel.

Rovněž Beethoven má ve FK významné místo, ze tří Helfertem uváděných exemplářů Fidelia se v ní však dnes nenachází ani jediný. Beethovenovu Mši C dur op. 86 Fibich pravděpodobně pořídil již za svého pobytu v Litvě (Wilna/Vilnius 1873-74), neboť výtisk jejího klavírního výtahu nese vlepku „E. Theodor Lambeck, Buch- und Musikalienhandlung. Deutsche  und französische Leihbibliothek in Wilna".

Proporčně zajímavé je zastoupení tvorby skandinávských skladatelů. FK obsahuje především četné písně Nielse Gadeho, partituru jeho skotské předehry Im Hochland a Felixi Mendelssohnu věnovanou Sinfonii op. 5. Dalšími autory jsou Eduard Lassen a Adolf Fredrik Lindblad. Z autorů vokálních nelze nezmínit velmi početně zastoupenou tvorbu Carla Loeweho. Bez významu pro posouzení šíře Fibichových zájmů není také na jedné straně celá řada skladeb Hectora Berlioze a Camilla Saint-Saënse a na druhé straně četné skladby Antona Rubinsteina. Z klavírní literatury  je nutno zmínit drobné klavírní skladby Stephana Hellera, Adolpha Henselta, Adolfa Jensena, Ignaze Moschelese či Roberta Volkmanna, jejichž stylizace event. mimohudební  inspirace jsou komparačním materiálem k Fibichovým klavírním cyklům, především jeho Náladám, dojmům a upomínkám. Jsou zde zachovány i skladby, které podle všeho sloužily Fibichovi jako instruktivní literatura, ať už jde o  Clementiho Gradus ad Parnassum (mimochodem s razítkem Dr. Richarda Fibicha) a celou řadu jeho sonát,  Cramerovu Practische Pianoforte-Schule a Prokschovu příručku Versuch einer rationellen Lehrmethode im Pianofortespiel, jakož nespočet čtyřručních úprav.

Překvapivé je mizivé zastoupení českých autorů. Z tvorby Smetanovy je to pouze Charakteristický kus č. 1, který vyšel v edici Franze Liszta, a partitura symfonické básně Tábor, z Dvořáka klavírní výtah Requiem a partitura Suity op. 39. Ani Helfert se nezmiňuje, že by ve FK byla česká hudba zastoupena. Je zde klavírní výtah Bendlovy Lejly (1. a 2. dějství, která vyšla v jednom svazku nákladem Hudební matice u Ed. Grégra) a dvě Bendlovy mše, Malá suita pro housle a klavír Emanuela Chvály, Requiem Františka Gregory, mše Václava Horáka, dvojzpěvy Vojtěcha Hřímalého, od Jindřicha z Kàanů čtyřruční předehra k baletu Bajaja  a jeho Sousedské, písně Františka Kavána, Stabat mater Františka Musila , skladby Eduarda Nápravníka (z doby jeho působení v Rusku), písně Josefa Pauknera a Františka Pivody, Rozkošného Svatojanské proudy, Mikuláš a jeho Balada na slova R. Mayera, Skuherského Graduale a Offertorium a jeho Česká mše, a Škroupova klavírní úprava předehry k Belliniho Castel von Ursino.[17]

Obsah FK vypovídá nejen o šíři zájmu Zdeňka Fibicha a historickém záběru jeho znalostí, ale může sloužit i jako svědectví o dobovém repertoáru a vkusu. Podle některých indicií lze usuzovat, že některé z muzikálií patřily paní Betty Fibichové; svědčí o tom vepsané české texty a interpretační poznámky v notovém zápise (nádechy, dynamická znaménka  apod). Exemplář Rubinsteinových Zwölf Lieder op. 36 nese podpis Betty Hanušova, pochází tedy ještě z jejího majetku před sňatkem.

Pokud jde o obsah oddělení E. Fibichovy knihovny, tedy o hudební literaturu, i zde oproti Helfertem uváděným titulům v dnešní sbírce některé tituly postrádáme, znovu je však třeba zdůraznit, že není jisté, zda vůbec byly do fondu dnešního Ústavu  hudební vědy převzaty. Mezi tituly, které Helfert uvádí, chybí např. Wesen und Geschichte der Oper Gottfrieda Wilhelma Fincka.[18] Z Helfertem uváděných titulů schází i Marcellovo Il teatro alla moda a Kretzschmarův Führer durch den Konzertsaal.

(Tento článek byl poprvé otištěn v periodiku Hudební věda, 2001, roč.38, č.1-2) 

PhDr. Reittererová ve svém článku připojuje tématicky členěný seznam Fibichovy knihovny, který vytvořila při svém hudebně-vědném zkoumání knihovny. Vytvořila však také rozšířený seznam Fibichovy knihovny, v němž zaznamenala všechny individuální prvky, které objevila ve svazcích tohoto fondu. Tento seznam je k dispozici v knihovně Ústavu hudební vědy a tento seznam také PhDr. Reittererová dala k dispozici pro účely projektu, aby bylo možno obrazově zachytit nejdůležitější památky na Zdeňka Fibicha v této knihovně a obrazově tyto  památky zpřístupnit. Označené svazky byly vyhledány a důležité prvky zachyceny pomocí skeneru a digitálního fotoaparátu (z hudebnin označených razítkem „Zdeněk Fibich" nebyly pořízeny kopie všech, jedná se pouze o výběr). Několik svazků nebylo při zpracování nalezeno, patrně díky chybné signatuře. Soupis všech zjištěných svazků knihovny Z.Fibicha, který zde publikujeme, je zmíněný rozšířený soupis PhDr. Reittererové.

Památky na Zdeňka Fibicha v knihách jeho osobní knihovny

Razítko, vpisky, podpisy, věnování

Hudebniny a knihy osobní knihovny Z.Fibicha obsahují mnoho drobných individuálních údajů. Mezi nejčastější patří razítko „Zdeněk Fibich" na titulní straně či na první straně hudebniny. Nalezneme ale také razítko Richarda Fibicha „Richard Fibich"  (v jednom výskytu v podobě  „Dr. Richard Fibich, Chirurg. u. Orthopaede"). Zvláštností je razítkem „Státní památková správa, knižní fond Radenín" označená hudebnina (Symfonie B- Dur od F. Schuberta - úprava pro klavír na 4 ruce), která evidentně patří do fondu radenínské zámecké knihovny.

V řadě děl jsou zaneseny Fibichovou rukou tužkové poznámky o dataci příslušného díla (datum vzniku) a data narození a úmrtí příslušného skladatele. Např. v klavírním výtahu Beethovenova díla Missa solemnis nejdeme tužkové vpisky (datace, dirigentské poznámky), stejně tak v klavírním výtahu Belliniho Normy, u díla La serva padrone G.B. Pergolesiho, v dílech Vincenza Belliniho, Roberta Schumanna, Ch.W.Glucka, Gioacchina Rossiniho a v dílech dalších. Tužkové poznámky Z. Fibicha v hudebninách obsahují ale i údaje související, např. „1785 als Tatare...überarbeitet..." (v roce 1785 přepracováno v Tatare...) v klavírním výtahu Salieriho opery Axur. V Rossiniho opeře Aschenbrödel La Cenerontola nalezneme také vedle originální předehry také předehru,ke které Fibich připsal: „welche im k.k. priv. Theater an der Wien aufgeführt wird" (...která bude uvedena v císařském soukromém divadle ve Vídni). V Gluckově Iphigenii na Tauridě najdeme vedle jiného poznámky k instrumentaci.

V několika případech se objevuje tužkový autograf Zdeňka Fibicha v podobě: „Zd.Fibich" umístěný např. v edičních realizacích Mozartova Dona Giovanniho či Taubertovy Klänge aus der Kinderwelt. Nacházíme také podpisy dalších osob např. Josefa Müllera, A. Ostrčila a K. Bendla. Z poznámky na vnitřním titulu Suity op. 35 Christiana Sindinga (ve čtyřruční úpravě) „B. Čapek 1899" můžeme usuzovat, že Fibich dotyčnou skladbu získal prostřednictvím tohoto hudebního referenta Lumíra a známého publicisty.

Ve Fibichově knihovně je umístěno také několik málo věnování. Jedná se o svazek sbírky ruských písní a písní jižních a západních Slovanů (Russkije pěsni i pěsni južnych i zapadnych Slavjanov), jejíž tvůrcem je Dmitrij Slavjanskij, které obsahuje věnování: „Gospodinu professoru Fibichu na pamjať od D. Slavjanskovo Praga 14/29 Avgust 1880". Další věnování je součástí svazku Tři písně v duchu srbských motivů od J. Ivaniševiče nesoucí rovněž věnování, a sice v češtině. „Slovutnému skladateli a svému veleváženému učiteli a příteli mistru Zd. Fibichovi s veškerou úctou skladatel /v Praze 26/I 1889".

Mezi drobné zvláštnosti patří také razítka českých a zahraničních nakladatelů, vydavatelů, knihkupců, antikvářů a obchodníků, u nichž byly hudebniny zřejmě zakoupeny.

[1] Vladimír Helfert: Z Fibichovy knihovny.  Dalibor. 1910, roč. 32 , s. 329-332.

[2] Helfertova poznámka pod čarou na s. 330: „Použil jsem katalogu Fibichovy knihovny, jenž sepsán p. dr. Richardem Fibichem ve tři svazky a obsahuje následující oddělení: A. Hudebniny, B. Cestopisy a p., C. Přírodní vědy, D. Krásná literatura, filosofie, umělecká díla, E. Hudební literatura apod. Vlastní knihovnu jsem použíti nemohl." O fondu Fibichovy knihovny jsem informovala na Mezinárodním sympóziu „Musikgeschichte zwischen Ost- und Westeuropa" v Chemnitz 1995, publik. in: Deutsche Musik in Osten, Bd. 10, vyd. Helmut Loos, Sankt Augustin 1997, s. 399-403.

[3] Nejedlého formulace z nekrologu Dvořákova: „Dvořák byl poslední velikán z naší slavné hudební trojice" byla posléze uplatňována jako stanovisko kvalitativní, její původní smysl však byl chronologický. Zdeněk Nejedlý: Antonín Dvořák mrtev, in: Zvon 4 (1904), s. 463-464 (6.5.1904).

[4] Helfert, viz pozn. 1, s. 332. Poukažme zde na Nejedlým roku 1910 založený Hudební klub, který na univerzitní úrovni pořádal přednášky, přístupné veřejnosti.

[5] Pod názvem Fibichova knihovna (dále FK) byl fond samostatně katalogizován, viz dále.

[6] Helfert, viz pozn. 1, s. 330.

[7] Tamtéž.

[8] Tamtéž, s. 331. Dá se předpokládat, že buď již sám Fibich nebo jeho pozůstalí darovali část knihovny přátelům resp. některé instituci.

[9] Tamtéž, s. 330.

[10] „Nejcennější ze dvou důvodů: Jednak právě tato doba jest dnes velice málo známa, a  skýtá-li vůbec studium opery a hudby v 17. a 18. století značné obtíže nespořádaností materiálu [...], jest to v neposlední řadě právě zmíněná doba, pro niž dosavadní bibliografické pomůcky nevyhovují a jíž se dostává vědeckého zpracování velice zřídka." Helfert, viz pozn. 1, s. 330.

[11] Otázka samozřejmě je, jak přesné byly záznamy Richarda Fibicha ve zmíněném, dnes nezvěstném katalogu.

[12] Ze zachovaných posudků, které Fibich vypracovával jako dramaturg Národního divadla (z nichž část v Památníku Fibichově publikoval Artuš Rektorys na s. 325-329) vyplývá jeho rezervovaný postoj k opeře veristické (Umberto Giordano, ale i Gina Karla Bendla). Paušální názor Helfertův je dnes neudržitelný, v této stati se jím však nelze blíže zabývat.

[13] Je samozřejmě nápadné, že chybí především díla, na něž Helfert jmenovitě upozornil. Pohyb ve fondu, který nastal mezi zveřejněním Helfertovy stati, převzetím knihovny Zdeňkem Nejedlým a inventarizací v 50. létech však nelze rekonstruovat.

[14] Partitura Myslivečkova Ezia se však v rukopisném opise v knihovně Ústavu hudební vědy nachází. Podle původní signatury a inventárního čísla lze soudit, že se jedná o Helfertem zmíněný exemplář (zda jde skutečně o rukopis Fibichův, je třeba ověřit), který byl později (omylem) přesignován a zařazen do běžného fondu, odkud opět vyňat a přeřazen do zvláštního uzavřeného fondu rukopisů a starých tisků.

[15] Opis je datován Debrezen 20.9.1864, na titul. listě je částečně nečitelná poznámka: „Wohanka 14/2 [letopočet nečitelný]".

[16] Slavjanskij, Dmitrij: Russkije pěsni i pěsni južnych i zapadnych Slavjanov. Sobranyja D. A. Slavjanskim i pereloženija dlja odnogo golosa i chora O. Ch. Slavjanskoju. Posvjaščaju moemu mužu Dmitriju Aleksandroviču Slavjanskomu. - Připojeno věnování: „Gospodinu professoru Fibichu na pamjať od D. Slavjanskogo Praga  14/29 Avgust 1880."

[17] Tj. Beatrice di Tenda (premiéra 1833 v Benátkách. Pod názvem Il Castello d'Ursino byla uvedena roku 1837 v Terstu).

[18] Ve fondu knihovny Ústavu hudební vědy je tato publikace zastoupena z původní příruční knihovny Otakara Hostinského.