Uložení knihovny a její historie po Ježkově smrti

Osobní knihovna hudebního skladatele Jaroslava Ježka (1906-1942) je oddělenou součástí sbírek Českého muzea hudby, zachována na svém původním místě v původním knihovním nábytku v „Modrém pokoji Jaroslava Ježka" v Kaprově ulici v Praze 1.

Je-li zmiňován Modrý pokoj Jaroslava Ježka, je třeba uvést, jakou úlohu sehrálo toto místo v Ježkově životě. Jedinečným vodítkem k historii „Modrého pokoje" a tedy i knihovny je článek PhDr. Věry Šustíkové Modrý pokoj a pozůstalost Jaroslava Ježka[1]. Jak ve svém článku uvádí Šustíková, poté, co se v roce 1921 vrátil patnáctiletý Ježek ke svým rodičům ze Soukromého ústavu pro vychovávání a léčení slepých a na oči chorých dětí v Praze na Hradčanech, byl pro něho vstup do nově postaveného bytu v Kaprově ulici č. 10 spojen s radostí, s očekáváním a nadějemi. Zde, v 1. poschodí nového domu se připravoval na konzervatoř, odtud denně vycházel za poznáním staré Prahy i tepu současného městského života.

Zřejmě brzy poté si Ježek dal zařídit pokoj do podoby, ve které se dochoval dodnes. Stěny dal vymalovat světle modrou barvou, strop tmavší modří. Také záclony pořídil modré. Modrá barva prý působila dobře na jeho slabý zrak. Strohý, ale stylový nábytek z černého dřeva v kombinaci s kovem mu navrhl jeho kamarád z Osvobozeného divadla, architekt František Zelenka.

Toto bylo zázemí Jaroslava Ježka od doby, kdy začal sbírat své první úspěchy v koncertních síních i v Osvobozeném divadle. Tady zkomponoval téměř všechna svá díla, tady psal své články o hudbě, studoval, četl a hlavně poslouchal hudbu z rádia i z gramofonových desek. Zde se scházeli a debatovali jeho kamarádi, většinou význační umělci. Sem se také uchyloval po bouřlivých oslavách svých úspěchů. Byla to jednoznačně šťastná léta, jaká měl možnost prožít málokdo. Pokoj byl Ježkovým zázemím až do 9. ledna.1939, kdy jej musel opustit. Domníval se, že se sem zase vrátí, ale osud rozhodl jinak.

Poté, co v roce 1942 Jaroslav Ježek v New Yorku zemřel, zůstal pokoj zanechán v netknutém stavu, tak, jak ho Ježek opustil. Po válce ještě mnoho let sem docházeli Ježkovi přátelé a bývalí spolupracovníci, návštěvu si vyžadovali i mladí umělci, Ježkovi obdivovatelé. Tak vznikla časem myšlenka zachovat tento pokoj jako Ježkův památník.

Historie jeho vzniku je poněkud nejasná a nese stopu morální křivdy, i když z čistě právního hlediska tehdy snad byla v pořádku. Po smrti Jaroslavovy matky Františky Ježkové (3. ledna 1966) se do bytu v  Kaprově ulici přestěhovala Ježkova sestra Jarmila Strnadová  s manželem. Její muž zemřel 13. dubna 1968 a nečekaně skonal i syn Mirek (Ježkův oblíbený synovec) 25. února 1981. Když zemřela paní Jarmila (5. dubna 1982), nebyl nikdo další z rodiny v bytě hlášen. Ze strany úřadů pak nebyla vůle k jednání o jakémkoliv kompromisním řešení. František Cinger ve své knize Štastné blues na str.199 píše:„Obvodní podnik bytového hospodářství nechal byt zapečetit, převzal a rodině do něj zakázal vstup. O osudu pozůstalosti rozhodla zvláštní komise, k níž rodina neměla přístup." Vnuk Jarmily Strnadové Jaromír, který byl s babičkou trvale v kontaktu do posledních chvil, mi sdělil, že byl ochoten stát se zaměstnancem bytového družstva či přímo památníku, aby mohl byt obývat. Jakékoliv jednání v tomto směru mu však umožněno nebylo, naopak byl donucen svůj podíl na pozůstalosti urychleně prodat[2].

Tak v roce 1983 byl tento byt svěřen do správy Národního muzea - Muzea české hudby a Modrý pokoj byl prohlášen za Památník Jaroslava Ježka. Ze zbývajících dvou místností vznikla načas muzejní restaurátorská dílna. Po restitucích, kdy bytové družstvo znovu uplatnilo na byt nárok, byla dílna zrušena a obnoven byt pro domovníka s Ježkovým památníkem jako věcným břemenem.

Prostředníkem při předávání pozůstalosti Jaroslava Ježka do muzejních sbírek byl JUDr. Václav Holzknecht, který po celá léta trvale udržoval vztahy s paní Ježkovou a jako odborník a znalec Ježka zde zastával funkci odborného poradce. Archivní část Ježkovy pozůstalosti byla uložena v Muzeu české hudby. Zařízení pokoje a celá Ježkova knihovna a fonotéka byly ponechány na místě. Po zpracování muzejní evidence sem byly vráceny i hudebniny z Ježkovy knihovny, většina osobních předmětů, dvě portrétní fotografie a několik nototisků Ježkových skladeb, aby atmosféra pokoje zůstala zachována.

Knihovny jsou v pokoji umístěny v prosklené knihovně s nástavcem, police v pěti regálech nad sebou zcela zaplněné knihami, někde i ve dvou řadách. Ke stěně u dveří je přistavena kratší víceúčelová skříňka s knihovničkou, likérníkem a dole s prostorem na gramofonové desky. V knihovničce jsou umístěny kapesní partitury a klavírní výtahy studovaných skladeb a další hudebniny, dole se nachází fonotéka složená převážně ze standardních desek o průměru 25 cm  a 30 cm.

Zpracování Ježkovy knihovny 

V roce 1983 vypracoval soupis Ježkovy knihovny za svého působení v Národním muzeu PhDr.Khel, který také později upozornil na jedinečnost tohoto fondu, díky čemuž bylo přistoupeno také ke  zpracování osobní knihovny J. Ježka v rámci projektu. Pozornost při tvorbě tohoto soupisu byla věnována všem individuálním znakům publikací v Ježkově knihovně, byly zaznamenány všechny Ježkovy rukopisné zásahy, jeho poznámky, podpisy ale také razítka a dedikace v Ježkových knihách. Díky tomuto soupisu bylo v r. 2008 vybráno z knihovny více jak 200 publikací nesoucích individuální prvky a tyto prvky neskenovány (Ježkovy podpisy v hudebninách byly zachyceny obrazově pouze výběrově, ostatní podpisy jsou zaznamenány v přiloženém soupisu). Soupis byl mírně upraven a i se soupisem hudebnin je zde přiložen.  Individuální znaky odlišující exemplář v Ježkově knihovně od výtisků stejného díla v jiných knihovnách jsou uváděny v knihopisných poznámkách jednotlivých titulů.

Vztah Jaroslava Ježka ke knihovně a složení knihovny

Knihovna (694 sv. knih a časopisů a 152 hudebnin) patří k zásadním pramenům poznání osobnosti Jaroslava Ježka. Knihy Ježek potřeboval (spolu s dalšími tištěnými materiály) prakticky po celý svůj  život, už jako žák hudebně pěveckého učiliště Dvořákeum (které navštěvoval v letech 1921-22), jehož klavírní hru podle zápisů do indexu prof. Heřmanová ostře odsuzovala, po jistý čas jako posluchač filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ale především v době, kdy chodil na Státní konzervatoř hudby v Praze, jejíž mistrovskou školu ukončil v roce 1929. Tenkrát dal Ježkovi Josef Suk krásný a výstižný posudek, v němž uvedl, že Ježkova „znalost hudebních děl jest vskutku neobyčejná„ a nadějného skladatele označil za člověka, kterého charakterizuje „velká inteligence, vzdělání a sečtělost".

Ježek - vědomě i náhodně soustředil ve své knihovně vybrané literární prameny k tomu, aby dosáhl uměřeného poznání klasických kulturních hodnot minulosti a současnosti. Knihy se staly jedním z nástrojů, který pomohl skladateli získat široký kulturní rozhled, využívaný pak v životě a činnosti J. Ježka, pro něhož publikace nebyly jen a jediným pramenem vzdělání, informací, zdrojem inspirace, ale též zvláštními produkty knižní a výtvarné kultury, jejichž estetické možnosti dovedl vzhledem ke své přirozené zálibě v krásných věcech správně ocenit.

Knižní fond směroval po obsahové stránce do několika tematických skupin a ukládal do polic na určitá pevně stanovená místa tak, aby je mohl kdykoli popaměti najít[3].

Přes četné knižní dárky, zejména z okruhu poezie a prózy, které do Ježkovy knihovny přicházely pravidelně po svém prvním vydání od jeho současníků - literárních a uměleckých přátel, s nimiž byl spjat tvůrčí účastí v kulturním dění mezi válkami - , si Ježek doplňoval svou knihovnu s porozuměním a vkusem knížkami, které vyhovovaly jeho zájmům a založení.[4].

Rozsáhlou část knihovny tvoří díla naší klasické i moderní literatury (24 svazků spisů J. Nerudy, 14 svazků děl B. Němcové, třísvazkové vydání spisů K. H. Máchy, dále díla J. Wolkera, V. Nezvala, J. Kopty, K. Tomana, L. Novomeského, V. Závady a dalších) a překlady ze světové literatury (edice 21 dramat W. Shakespeara, téměř kompletní edice Symposion s klasickými i moderními díly světové literatury, 33 svazků sebraných prací F. M. Dostojevského a další). Knížky, vydávané v edicích Odeon a Aventinum (O. Štorcha-Mariena) věnované Ježkovi s mnohdy s rozsáhlými rukopisnými dedikacemi patří dnes k nejcennějším exemplářům Ježkovy knihovny s významem pro poznání sepětí moderního českého literárního a hudebního vývoje.

V knihovně nalézáme také publikace podporující Ježkovo zaujetí pro výtvarné umění: 26 publikací edice Prameny, přinášející portréty význačných výtvarníků, dále knihy o výtvarném umění našem i světovém, katalogy výstav, průvodce po muzeích a zahraničních městech (Paříž, Řím).   

Jistě nás nepřekvapí 30 titulů Urbánkovy edice operních a operetních libret ani publikace  Hudebníci minulosti R. Rollanda (Praha, 1929). Vedle časopisů a novin, z nichž vybrané výstřižky s kritikami svých skladeb a koncertních vystoupení si lepil do zvláštního sešitu, je v Ježkově knihovně pohromadě umístěn zajímavý soubor knih o hudbě, divadle a tanci. Mezi knihami odbornými nalezneme Estetiku dramatického umění O. Hostinského (Praha, 1931), svazky objemné monografie Bedřicha Smetany od Z. Nejedlého (Praha, 1924-1929), F. Pujmana Operní sloh Národního divadla (Praha, 1933), Housle, jejich vývoj, dějiny houslařství a hry houslové J. Mařáka (Praha, 1923), Šínovu Nauku o harmonii, imitaci a fuze (Praha, 1936) a Nauku o harmonii na základě melodie a rytmu od téhož autora (Praha, 1922), Sborník pražského Hlaholu (Praha, 1888), Harmonické základy čtvrttónové soustavy A. Háby, Skladby Smetanovy K. Teigeho (Praha, 1893), drobnou publikaci Kresby B. Smetany (Praha, 1925), Útok na českou moderní hudbu V. Helferta (Olomouc, 1935), J.  B. Foerstera Nauku o harmonii (Praha, s.a.), jeden díl Pazdírkova hudebního slovníku naučného (Brno, 1937), dvousvazkové 2. přepracované vydání G. Černušákova Dějepisu hudby od nejstarších dob do polovice XVIII. století (Brno, 1930-1931), pojednání J. Honzla Sláva a bída divadel (Praha, 1937) a další. Z příruční literatury zde nalezneme kompletní Ottův slovník naučný (Praha, 1888-1909).

Hudebniny Jaroslava Ježka se dnes nacházejí, jak již bylo řečeno, v menší prosklené skříni. Jsou zde kapesní a studijní partitury, klavírní výtahy a jednotlivé tištěné skladby: brožované sešity, vázané svazky malých či foliových formátů vydané v našich a zahraničních hudebních nakladatelstvích a vyrobené ve známých ryteckých dílnách a nototiskárnách. Ve velké míře  jsou zde zastoupena díla Beethovenova, dále díla Dvořákova, Mozartova, Wagnerova, skladby Stravinského a Milhaudovy. V menším zastoupení zde nalezneme všechny významné evropské skladatele od J.S.Bacha až po soudobou francouzskou tvorbu. Z českých autorů jmenujme B. Smetanu, K.B. Jiráka, I. Krejčího, Z. Fibicha, L. Janáčka, K. Kovařovice, B. Martinů, V. Nováka, O. Ostrčila a J. Suka.

Své místo v Ježkově knihovně měl i takzvaný Radio Index, v roce 1937 Radiojournalem vydaný „soubor pomůcek a údajů pro posluchače rozhlasu", četné kalendáře, almanachy a ročenky (Ročenka rozhledů po literatuře a umění, Kalendář čtenáře pro rok 1935, nakladatelské almanachy Kmene z let 1930-38  ad.)

Většina publikací v knihovně je velmi dobře zachovalých, dosvědčujících, že se k nim majitel choval velmi ohleduplně. Knižní vazby jsou převážně šité, v tuhých, plátnem potažených lepenkových deskách (V8). Často jsou knihy dokonce v přebalech z hladké (plné) lepenky, které zvyšují jejich ochranu.[5]

Památky na Jaroslava Ježka v knihách jeho osobní knihovny

Podpisy, věnování, vpisky

Ježek si svazky své knihovny často podepisoval jménem, nezřídka i s uvedeném místa a data získání knihy; kuriózní doklad Ježkovy nadšené „účasti" na oslavách 100. výročí narození B. Smetany v roce 1924 nalézáme ve Smetanově sborníku (Praha, 1921), do něhož  se podepsal „Jára Ježek Praha „ a připojil „1824-1924".

Na titulní stranu hudebnin měl Ježek ve zvyku zaznamenávat své jméno a příjmení spolu s názvy měst a letopočty, a tak označovat, kde a kdy určité skladby získal. Tak např. na vydání Klavírního koncertu f moll J. S. Bacha (Leipzig-Wien, s.a.) čteme „Jaroslav Ježek, Praha 1930"; C. Debussyho Quatuor (op. 10), vydaný nakladatelem Durandem v Paříži, obsahuje rukopisný údaj „Jaroslav Ježek, Paříž 1931. Ježkem podepisované a roky označované jsou také skladby Beethovenovy, stopy používání nesou díla B. Bartóka, P.I. Čajkovského, F. Liszta (klavírní koncerty Es dur, A dur), A. Berga, G. Mahlera, H. Berlioze, Borodina (Polovecké tance), Brucknera. W. A. Mozarta (10 děl). Dochované pařížské vydání Concerta D. Milhauda vydané v Paříži našlo, podle údajů v něm obsažených, cestu do Ježkovy knihovny v roce 1935.

Do Milhaudova díla Christoph Columbus, publikovaného ve Vídni a Lipsku u Universal Edition, umístil Ježek svůj podpis nad věnování skladatele díla ve znění: „Souvenir de Milhaud". Také La création du monde vydané v Paříži je vlastnoručně podepsáno autorem a ediční realizace Maximiliana (Wien; Leipzig, s.a.) zhodnocena dokonce oběma podpisy - Ježka i Milhauda, vepsanými stejným inkoustem včetně poznámky „Praha 1932".

Rukopisně více či méně „doplňována" byla i další tištěná díla dochovaná v notové části knihovny J. Ježka: skladby Hindemitha, Poulenca, Palestriny, Händela, Pucciniho Bohéma (Milano, Ricordi, s.a.), práce M. Ravela, A. Schönberga, F. Schuberta, G. Bizeta. D. Šostakoviče, různé edice zejména klavírních koncertů F. Liszta, opera R. Wagnera; v Prokofjevově díle Ala et Lolly Suite Scythe, op. 20 vydaném v předních evropských metropolích, nalezneme před prvními takty opět podpis Jaroslava Ježka a S. Prokofjeva. Vídeňské vydání Stravinského Berceuse du chant nese pouze Ježkův podpis, ale Les noces vydané taktéž ve Vídni a Le sacre du printemps (Berlin, s.a.) jsou podepsány Stravinským s doplňkem „Praha 26. 2. 1930", což dokládá, že výtisky obou děl věnoval skladatel Ježkovi v jeden den při své návštěvě Prahy. Dva roky před tím si však Ježek koupil v Paříži jiné Stravinského dílo, jak o tom svědčí údaj „Jaroslav Ježek, Paříž 1928" na hudebnině Pertrouchka, vydané v Berlíně (Edition russe de musique). Výtisk Přípravné školy hry klavírní pro 2 ruce (Praha, s.a.) Ferd. Beyera s různými rukopisnými přípisy tužkou, perem a červenou pastelkou, pochází pravděpodobně z období Ježkových klavírních začátků.

Ve skupině tištěných skladeb domácích autorů se objevují v Ježkově knihovně díla B. Smetany (všechny části cyklu Má vlast), J. Suka Quartett No. 2 (Berlin, s.a.), Dvořákovy Slovanské tance (Sien, 1927), Symfonie in G Major No 4 (London, s.a.), Novosvětská (Leipzig, s.a.), vzácné americké vydání Dvořákova String Quartet in F Major(vydané v New Yorku s údajem „Jaroslav Ježek, New York 1939", Sinfonietta Leoše Janáčka vydána ve Vídni v roce 1927 a jeho Suite vydaná v Brně v Pazdírkově nakladatelství v roce 1926 (obě práce jsou Ježkem podepsány), skladby O. Ostrčila, Z. Fibicha a další.

Věnování ve svazcích českých soudobých prozaiků a básníků již byla zmíněna. Většina těchto svazků byla přátelsky věnována a upozorňují na Ježkovu milou povahu a vlídnost. Vedle věnování autorských zmiňme např. věnování Philippe Soupaulta v českém vydání románu Bratři Durandeau (vyd.1926), věnování Zdeny Werichové ve Wassermanově knize Kryštof Kolumbus: don Quijote oceánu (vyd. v roce 1930 v edici Symposion) a za pozornost jistě stojí rozsáhlá autorská věnování ve většině děl Vítězslava Nezvala.     

Z věnování v hudebninách jmenujme např. „Milému příteli Jaroslavu Ježkovi v přátelské oddanosti, úctě i solidaritě Iša Krejčí" (v Divertimentu - Kasaci vydané v Praze péčí Hudební Matice UB roku 1937) nebo  „Milému Ježkovi Iša Krejčí - vždy oddaný" (ve Zpěvu nástupů vydaném rovněž Hudební maticí v r. 1927). Poněkud teatrálně koncipovaná vyznání V. Nezvala se objevila v jeho skladbách Jediná, Bílý petrklíč a Pocestný, které vyšly jako hudební přílohy časopisu Eva[6].

Důkazem četby beletristických a odborných knih jsou četné Ježkovy rukopisné zásahy do knih a dalších tiskovin, ať ve formě grafických značek, zatrhávání podél textu, které zhudebňoval apod.

Knihovna Jaroslava Ježka je unikátním, v původní podobě i interiéru uchovaným kulturním celkem. Zosobňuje skvělý příklad osobní knihovny hudebního skladatele, ale i čtenářské záliby citlivého člověka, jakým Jaroslav Ježek byl. Je naděje, že právě ty dosud neznámé skutečnosti skryté dosud v knihách Ježkovy knihovny rozšíří znalosti o něm a poukáží na jeho sepjetí s životem, hudebním, výtvarným a literárním uměním, ale představí také jeho vztah ke knihám a k práci s nimi při výkonu jeho nejen hudební, ale i významné a dosud méně známé literárně- kritické činnosti.

[1] Informace o historii Modrého pokoje byly se svolením autorky převzaty pro tuto kapitolu zprávy o Ježkově knihovně, neboť významně popisuje vztah Jaroslava Ježka k pokoji v Kaprově ulici i ke knihovně.

[2] Podle dalších zjištění dr. Cingera byl byt „ve státním zájmu" zapečetěn a vnuci neměli možnost  se zúčastnit sepisování pozůstalosti. Na to byla ustavena čtyřčlenná státní komise ve složení: JUDr. Václav Holzknecht, Zoltán Liška, JUDr. Šimkovič a jeden příslušník SNB. Jimi zpracované soupisy Ježkovy pozůstalosti byly podkladem pro předání materiálů do sbírek Národního muzea - Muzea české hudby.

[3] Fond již dnes nestojí tak, jak ho znal Ježek. Již PhDr. Šustíková při práci s knihovnou dospěla k závěru, že uspořádání knihovny není původní a že některé jednotlivé tituly se zatoulaly na jiné místo, než jaké jim přiděluje vnitřní logika tématického uspořádání a v květnu 2007 PhDr. Hrdličková, restaurátorka a tehdejší kustodka „Modrého pokoje" přeuspořádala knihovnu dle přírůstkových čísel.

[4]Získávání knih a jejich koupě dokumentují Ježkovy záznamy, např. „Teige, skladby a dopisy Smetanovy 25.50, Piskáček Rozbor Mé vlasti 3.30, Šín Nauka o harmonii 50, Doležal Intonace, Veselý, Dějepis hudby 8, Pražák Česká literatura 10..."

[5] Bohužel vzhledem k období, ze kterého většina knih je, je třeba konstatovat, že papír použitý k tisku je z dnešního pohledu poměrně nekvalitní. Obsahuje často buď dřevovinu, která má časem tendenci výrazně žloutnout a ztrácet potřebnou pevnost, nebo sulfitovou buničinu. Ta zase vykazuje poměrně značnou kyselost (Ph), která rovněž nezaručuje potřebnou dlouhodobou stabilitu papíru vzhledem k současnému stavu ovzduší v Praze (žloutnutí a křehnutí papíru). Jen v několika případech jde přímo zjistit konkrétní druh papíru, jako je tomu u titulu Hra v kostky (Vítězslav Nezval), který je v základní verzi vytištěn na papíru Antik (50 výtisků pak bylo dle vydavatele Rudolfa Škeříka vytištěno také na holandském papíru Van Gelder a 300 ks na domácím Simili Japan).

[6] Richard Khel publikoval tuto stať v článku: Co dělal [Jaroslav Ježek] když nekomponoval". V časopise Opus musicum, roč. 24, č. 6 (1992), s. 173-179. ISSN 0862-8505.